Právo na právní pomoc je založeno v České republice ústavním pořádkem a je přímo odvozeno z čl. 37. odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dle něj má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Podle čl. 40 odst. 3 třetí věty listiny základních práv a svobod zákon stanoví, ve kterých případech má v trestním řízení obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Platná právní úprava poskytování bezplatné právní pomoci v zásadě umožňuje a tato bezplatná právní pomoc je v praxi též realizována.
Platná právní úprava je však roztříštěná, ne vždy jednotná a ve svých důsledcích poskytuje pak orgánům, které mají rozhodovat o poskytnutí bezplatné právní pomoci, tzv. Obhajoby dle názorů předkladatelů, neúměrně široké uvážení. Pro ilustraci: v dnešní době je tato odlišnost právních úprav vyjádřena v patnácti různých právních předpisech, počínaje již zmíněným ustanovením Listiny základních práv a svobod.
Cílem návrhu zákona je především sjednocení jednotlivých dílčích ustanovení a stanovení kritérií pro poskytnutí potřebné právní pomoci.
Hlavní nedostatky dnešní právní úpravy lze spatřovat v tom, že:
- právní pomoc je spojena primárně se soudním řízením, nikoliv s právní věcí,
-nepřehlednost a roztříštěnost současné právní úpravy
-příjemce nemá zpravidla možnost volby poskytovatele právní pomoci,
-malá informovanost občanů, tedy i těch, kteří jsou potencionálními příjemci právní pomoci,
-neprobíhá žádné řízení systému a stát nemá o fungování systému právní pomoci dostatek informací,
- kriteria nemajetnosti a posuzování uplatňovaného práva, o které se vede spor, nejsou stanovena jednotně a stále se rozevírají.
Předložený návrh zákona stanoví podmínky pro poskytování právní pomoci, dále podmínky pro stanovení povinnosti státu hradit náklady právního zastoupení a rozsah této povinnosti. Účelem předloženého návrhu zákona je tedy přispět k vytvoření jednotícího systému poskytování právní pomoci a zabezpečit její poskytování fyzickým a právnickým osobám. Návrh zákona pro případ materiální potřebnosti osob stanovuje státu povinnost hradit náklady právního zastoupení.
J třeba uvést, že předkládaný návrh zákona se nevztahuje na dnešní právní úpravu, zohledňující specifičnost trestního řízení a ustanovování zástupců ex offo v případech nutné obhajoby v trestním řízení a dále zmocněnce poškozeného v trestním řízení.
Podstatné je rovněž i to, že zákonem nedojde k žádnému omezení rozsahu poskytování právní pomoci podle zvláštních prvních předpisů. Tedy vylučuje případy, kdy by explicitně aplikování tohoto navrhovaného zákona mohlo vést k zhoršení postavení potřebných příjemců právní pomoci. Např. podle zákona o sociálních službách.