Novým fenoménem našeho společenského vývoje již nejsou jen strany či hnutí na jedno použití, kterým dala prostor praktická politika tradičních politických stran, ale i řada neziskových organizací a projektů, jako jsou HlídacíPes.org., KohoVolit.eu, Nadační fond proti korupci, Oživení, Otevřená společnost, Naši politici, Rekonstrukce státu a další. Také souhlasím s tím, že nepravosti, zlodějiny a korupce se musí odhalovat a trestat. Považuji však za nestandardní, že na tuto práci v ČR nestačí orgány činné v trestním řízení a domácí média.
A tak dostávají prostor k normalizaci našeho veřejného prostředí tzv. nezávislé organizace, které různým způsobem zasahují i do politiky v Parlamentu ČR či v zastupitelstvech krajů a obcí. Z pohledu voliče bohulibá činnost, která přináší důležité informace pro tvorbu názoru a rozhodování se. Nic však nejde samo a nic není zadarmo. Přesto si myslím, že není správné, aby tuto činnost zaštiťovala, vedle státních institucí, jako je např. Ministerstvo vnitra ČR, celá řada partnerů a donátorů z podnikatelského prostředí, tedy domácí a zahraniční firmy či advokátní kanceláře, domácí i zahraniční fondy a nadace, ale rovněž zahraniční ambasády či komory, zejména z USA. To zrovna nepovažuji za záruku nezávislosti a nevměšování se do politiky. Nakonec sama Rekonstrukce státu, která se voleb přímo nezúčastnila, dává na obdiv, že má ve sněmovně nejvíce poslanců, neboť 165 poslanců se ztotožnilo s jejími devíti návrhy zákonů.
Jde o nehorázný podvod, neboť obsah těchto zákonů nebyl před volbami předložen. Šlo pouze o přihlášení se k tomu, že v této oblasti je potřebné aktivně legislativně situaci řešit. To však neznamená, že všichni poslanci budou ze strachu z kritiky projektu Rekonstrukce státu souhlasit s nekvalitním návrhem (viz např. s návrhem zákona o státní službě, který čeká již druhá novela)! A tak se nám do ústavní svobody při rozhodování poslanců vnáší nový prvek, nátlak nezávislého (na kom?) sdružení pěti organizací.
Závěr minulého roku byl zase obohacen výtvorem sdružení KohoVolit.eu, který byl napsán, jak je deklarováno, pro nadstranický projekt bez ideologických předsudků náležící Ústavu nezávislé žurnalistiky, tedy pro HlídacíPes.org. Propletenec všech těchto a dalších „organizací“ mi připomíná nepřebernou řadu aktivit sdružovaných kdysi v Chartě 77.
Jde o stručný přehled aktivit poslanců a senátorů v roce 2015, k němuž opakovaně dostávám v tomto roce odkaz na příslušné webové stránky, kde první věta zní: „Nejméně aktivním poslaneckým klubem ve Sněmovně je nyní KSČM.“ Jsem přesvědčen, že vždy je co zlepšovat a zajišťovat vyrovnávání práce všech poslanců postupně na vyšší a vyšší úrovni. To by mělo být i hlavním kritériem hodnocení na krajské stranické úrovni, namísto zvažovaných zástupných kritérií, tedy maximálního počtu volebních období.
Když jsem se podíval na kritéria, která autor Kamil Gregor použil, nevěřil jsem svým očím, že jde o profesionálního analytika a politologa z Katedry politologie Masarykovy univerzity v Brně. I když autor upozorňuje ve svém textu na nevýhody různých indikátorů, které vyhodnocuje, je evidentní, že se s prací PS zodpovědně neseznámil, proto jeho výstupy postrádají profesionální přístup.
Za nejobjektivnější údaj lze považovat účast poslanců na hlasování, chybí však zohledněna neúčast z důvodů vyslání poslance či poslankyně na zahraniční cestu, jejich delegování do mezinárodních institucí či státních a veřejných organizací, které v této době zasedají. Počet podaných návrhů zákonů, jako další indikátor, toho o aktivitě všech podepsaných mnoho neříká. Většinou jde o aktivitu jednoho či dvou poslanců a ostatní se pro zvýraznění významu tzv. připodepíší a získají tak „levně“ body. Návrhy koaličních poslanců jsou z logiky věci problém, neboť za ně pracují ministerstva.
Zcela neobjektivní jsou údaje o podaných pozměňovacích návrzích. Ty se podávají především na jednání výborů! Nakonec práce ve výborech, která je z pohledu tvorby legislativy nejdůležitější, není hodnocena v přehledu vůbec. Do druhého čtení se dostávají převážně pozměňovací návrhy, které jmenovaným ve výboru neprojdou, či vyplynou z jednání výborů, a nejsou ještě dostatečně připraveny, nebo jsou předmětem úspěšného lobbingu. Dalo by se rozebírat i to, jaký význam mají nepřijaté pozměňovací návrhy, které jsou třeba špatně napsané - nehlasovatelné. Rovněž údaj o počtu vystoupení na schůzích je neobjektivní. A nejde jen o neporovnatelnost mezi těmi, kteří mají přednostní práva a ostatními poslanci. Ti často čekají ze svého předního pořadí v přihlášených do rozpravy i několik hodin. Také hodnotit stejně faktickou poznámku do dvou minut se zásadním analytickým vystoupením, na které se např. zpravodaj připravuje několik dnů, je velmi nespravedlivé.
Korunu všemu pak dává hodnocení počtu písemných interpelací. Pan analytik totiž sčítá pouze ty, se kterými poslanec nevyslovil souhlas a nechal je zařadit na jednání sněmovny. Hodnotí tak de facto pouze počet nesouhlasů poslance s prací ministerstev. Ta většina uznaných odpovědí je tak hodnocena jako nečinnost (?). Když vezmu v úvahu nepřebernou řadu neformálních interpelací, dotazů a jednání s ministry či předsedou vlády, kdy předcházíte zbytečnému papírování a zatěžování aparátů, pak musím konstatovat, že takto stanovená kritéria či indikátory jsou nekompetentní a objektivně o aktivitě toho moc neříkají.
A pak se řiďte v rozhodování podle takovýchto nekvalitních informací, za kterými stojí lidé bez politické zodpovědnosti. Kdo nás vlastně v ČR takto ovlivňuje, a proč? Že by nepolitická politika? Nic přece není jen tak. Vše má svůj záměr!