V neděli mnohé z nás zaskočila smutná zpráva. Ve věku 81 let zemřel mnoha generacemi oblíbený sportovní komentátor Československé televize Karol Polák. Měl jsem tu čest poznat ho osobně. Byl bezesporu špičkovým odborníkem ve své profesi. Odborník na krasobruslení, fotbal, komentátor 12 vrcholných setkání sportovců planety – olympijských her. Odborník, podle kterého se mohou učit mnozí současní zpravodajové ze sportovních akcí. A hodně učit.
Byl ale také člověkem, který se nebál říci svůj názor na dění nejen ve sportu, ale i ve společnosti. Kdo jste měli to štěstí a shlédli v posledních letech jeho komponovaný pořad vyprávění o sportu, své práci komentátora i o životě samotném, víte, o čem píši. Uměl lidi jako vynikající vypravěč pobavit historkami z práce v televizi i z mnohých pracovních zahraničních cest. Vždy překvapil svým zpěvem – jeho povolání mělo být operní pěvec. Jeho jadrná slovenština hladila na duši. Nikdy z jeho úst nepadla slova hany na minulé, ve kterém prožil většinu svého profesního života. Přitom dokázal bez urážek hovořit i o někdy mnohdy nesmyslných nařízeních a krocích politických byrokratů. Ale vývoj v Československu po roce 1989 a zejména rozdělení společného domu dvou blízkých národů bez toho, aby se jich někdo zeptal, zda to chtějí, ostře kritizoval a nemínil se s tím smířit. Jeho kritika nástupu dravého a primitivního kapitalismu dávala jasnou odpověď, na čí straně stojí a co si myslí o těch, kteří svůj „nový“ život zasvětili bezohlednou honbou za zlatým teletem.
Vždy jsem si ho vážil jako nenapodobitelného a vysoce profesionálního sportovního komentátora. A v letech po politickém a majetkovém převratu jsem si ho ctil jako člověka, který neztratil svou tvář. Čest Vašemu životu i památce, Karole Poláku.