I kdybych nepocházela z hornického kraje, pobouřilo by mě to. Ale nedovedu si ani představit, jak obstrukce dřívějšího odchodu do důchodu ministra financí Andreje Babiše musí štvát samotné horníky. Mnozí z nich politika, který i přesto, že se veřejnost dozvídá například o (ne)platební daňové morálce jeho výdělečných firem, pokukuje i po premiérském křesle, nepochybně volili.
Panu Babišovi se deziluzi (nejen) horníků dařilo oddalovat tím, že občas jako své »prodává« úsilí sociálněji laděných kolegů z vlády. Chvíle jako tato, kdy se postavil proti oprávněnému požadavku odborů a návrhu ministerstva práce, aby ti, kteří dělají pod zemí a odpracovali určitý počet směn, odcházeli do penze o pět let dříve než ostatní, jej však zas o něco více demaskuje.
Že práce v dolech huntuje horníkům zdraví, ví každý i bez odborných studií. I ty to však potvrzují. A odbory argumentují nejen tím, že podle studií se kvůli horšímu zdravotnímu stavu mnozí havíři důchodu ani nedožijí, ale že by opatření řešilo i problém s rušením dolů OKD a propouštěním.
Jenže díky demaskovanému asociálnímu cítění pana ministra Babiše se návrh na pár měsíců opět smetl z koaličního stolu. Nelíbí se mu zásah do rozpočtu, raději situaci využívá k útokům na konkurenčního oligarchu Zdeňka Bakalu.
Pravda je, že Bakala na hornících vydělal jmění, i díky nim několik příštích generací rodiny Bakalových nemusí sáhnout na práci. Na důstojnějším osudu zaměstnanců by se tedy pochopitelně podílet měl. Ministr Babiš by to však neměl zneužívat jako argument, proč spravedlivé nároky havířů odsouvat a odsouvat.
Ministr se spolu s dalšími pravicovými kolegy ve vládě obává, že by ústupek čtyřem tisícům horníků mohl inspirovat jiné pracující k dožadování se lepších podmínek. Jeho obava je namístě. Zatímco i v době krize konta miliardářů pěkně kynula, pracující si museli zvykat na nižší životní úroveň, v horším případě na fronty na úřadu práce. Už dávno nastal čas, kdy by i oni měli zvednout hlavu a dožadovat se toho, na co mají za svou práci nárok.