Souhlasím s Martinem Schulzem, že EU je nutné změnit a že nestačí jen drobné reformy, ale je třeba najít odvahu k zásadním změnám. Otázkou je, zda se shodneme k jakým zásadním změnám by mělo dojít. Já bych rád podpořil kroky, které jsme již popsali v Koncepci zahraniční politiky České republiky, kterou jsem předložil vládě již 17.února 1999. Hlásili jsme se tam k "vizi sjednocené, demokratické, sociálně spravedlivé, prosperující a mírové Evropy bez napětí, Evropy svobodných občanů a spolupracujících regionů". Podpořili jsme "společenství, v němž jsou plně respektována lidská, občanská i sociální práva jednotlivců včetně práva na důstojný život ve zdravém životním prostředí." Dnes bych ještě dodal, že toho nelze dosáhnout bez drastického omezení role velkých bank a evropské finanční oligarchie a bez participace občanů nejen na volbách do Evropského parlamentu, ale na rozhodování v Evropské unii. Dovedu si představit, že větší integrace Evropské unie by to mohla umožnit, pokud se omezí pravomoce Evropské komise a zvýší se rozhodovací pravomoce volených orgánů EU. Souhlasím s Martinem Schulzem, že "národní státy už na řadu úkolů nestačí." Souhlasím, že spojená Evropa může snadněji čelit "klimatickým změnám, daňovým únikům velkých firem nebo terorismu a migraci".
Sám jsem se v roce 2002 zúčastňoval diskusí v konventu o Evropské ústavě, která však neprošla referendy ve Francii a Nizozemsku. Nemyslím si však, že dnes by byla vhodná doba hledat řešení v nějaké nové evropské ústavě. Jistě by se pro ní nenašel celoevropský politický konsensus. A v žádném případě si nemyslím, že by bylo smysluplné vytvářet evropskou federaci jen z několika hlavních států Eurozóny a vylučovat účast všech států, jejichž představy nebudou totožné s představami nejsilnějšího státu, tj.Německa. Demokracie není jen o rozhodování většiny, ale i o respektování názorů menšiny. A v tomto případě by "menšinou" mohla být i většina menších a středně velkých členských států. Měli bychom se vrátit k základním hodnotám, na nichž stavěli zakladatelé Evropské unie, například Jean Monnet, či k postojům pozdějšího předsedy Jacquese Delorse, kteří zdůrazňovali rovnoprávné vztahy uvnitř Evropské unie i potřebu brát v úvahu zájmy členských států. Federace Spojených států evropských by nikdy nemohla fungovat, pokud by se v ní jen prosazovala vůle ekonomicky nejsilnějšího státu nebo jeho bankéřů a politiků. Reforma, která apriori vylučuje členy s jinými názory na to, jak se má uskutečňovat, není reforma, ale diktát mocných, který musí odmítnout všichni, kterým je blízká původní idea sjednocené Evropy. Evropy, která je silná právě díky podpoře všech svých jednotlivých členů a díky této síle by byla schopná být rovnocenným partnerem USA, Číny i Ruska a hájit zájmy všech evropských občanů, ať už žijí na bohatším Severu nebo chudším Jihu nebo ve střední a východní části společného kontinentu.