Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové, nevystupuji, abychom se tady předváděli, dokonce ani nechci předvádět stanoviska takových skupin, jako je bilderbergská skupina nebo Trilaterální komise, které nám ordinují některé věci. Dovolím si říct, o jak vážný problém je. Začnu prostou statistikou. V roce 2015 požádalo 1,3 mil. lidí o mezinárodní ochranu v Evropské unii a je to údaj podle UNHCR, tedy podle Mezinárodní organizace pro uprchlíky pod OSN. V roce 2016 stejná organizace uvádí číslo 1,2 mil. žádostí a rok 2017 ještě není uzavřen. V současné době je kolem 23 mil. lidí po celém světě v pozici uprchlíků v cizí zemi a dalších 40 mil. je podle UNHCR uprchlíky ve své domovské zemi, to znamená, že byli vyhnáni ze svých domovů a přesunuli se dovnitř státu, nebo nějaké jeho části. Evropa chrání 17 % globálních uprchlíků a v roce 2016 se konflikt v Sýrii stal největším světovým producentem uprchlíků s částkou 5,5 mil. lidí. Následuje Afghánistán - 2,5 mil. občanů, Jižní Súdán 1,4 mil. a mohl bych pokračovat Tureckem, Pákistánem, Libanonem, Íránem, Ugandou. V loňském roce byla třetina žadatelů o azyl v Evropské unii ženského pohlaví a 32 % bylo dětí, 63 tis. bylo nezletilých bez doprovodu a také v těchto letech požádalo o azyl prostřednictvím organizací. Německo bylo zemí Evropské unie, která obdržela nejvíce žádostí o azyl, a to 722 tis. z celkového počtu 1,2 mil. za uzavřený rok 2016.
Já bych přestal s citací dokumentů a zamyslel se nad tím, co je možné dělat. Ano, je jistě důležité, aby se lidé k sobě chovali jako lidé a je třeba zabránit tomu, aby lidé na cestě umírali hlady, žízní a válečnými útrapami. Ale co je potřeba udělat pro to, abychom to mohli vůbec dokázat? Prvním předpokladem toho, aby se to povedlo, je, že skončí konflikty, které reprodukují migrační krizi. Protože bez odstranění příčin nejsme schopni každoročně řešit tento problém, který se generuje v částech světa, kde jsou válečné konflikty. Co to znamená? Je primární solidarita v tom, že někoho přijmeme a nebo je primární solidarita v tom, že pomůžeme řešit konflikt v místě jeho vzniku? Podílela se Česká republika na rozvrácení Libye? Nepodílela. Díky, že se nám podařilo, abychom se na tom nepodíleli. Nezneužili jsme žádným způsobem takzvané bezletové zóny nad Libyí, nebombardovali jsme žádná libyjská zařízení a možná bychom mohli přispět k tomu, že budeme s někým, kdo v Libyi bude legitimně fungovat, řešit to, jakým způsobem budeme vracet zpátky ty, kteří utekli skutečně před válkou. Bylo by to velmi důležité. Když nechcete někomu ublížit na moři, nebo na cestě, tak potřebujete, aby se vrátil do bezpečného přístavu. Žel přístav Tripolis, ani Benghází příliš bezpečné nejsou.
Co udělala Evropská komise pro bezpečnost těchto přístavů? Co jsme udělali my jako Česká republika, když už jsme alespoň třemi členy z 281 parlamentářů v českém Parlamentu, tedy v Senátu i ve Sněmovně, členy stálé delegace Středomořské iniciativy. Co jsme navrhli? V čem jsme pomohli? Druhá otázka je, jestli jsme se podíleli nějakým způsobem na tom, abychom pomohli ukončit válečný konflikt v Sýrii. Tady si myslím, že si Česká republika zaslouží aspoň z mezinárodně politického hlediska určité uznání. Byli jsme jedna z mála zemí, která udržela velvyslanectví v Damašku. Dokonce jsme ještě v minulém roce poskytli humanitární pomoc, která byla rozdělována těmi, kteří k tomu mají mandát, a myslím si, že naše postavení v syrské arabské republice je dobré. Ale co jsme udělali při jednání s našimi partnery? Souhlasím s tím, že jsme součástí Evropské unie, musíme jednat jako unijní stát a musíme předkládat nějaké návrhy. Máme pro to jistě nástroje. Můžeme postupovat společně v rámci Visegrádské skupiny, můžeme použít takzvaný slavkovský model a jednat s Francií o tom, aby se dál nepodílela na rozvracení těchto států. Zeptali jsme se někdy na to, jestli zaplatilo Německo, Francie, Itálie za ropu, která nebyla zaplacena k datu pádu libyjského režimu? A jestli to bude započítáno ve prospěch těchto států, které takhle měly neoprávněný majetkový prospěch k tomu, aby se postaraly o migranty z tohoto území? Nevím o tom. *
A přitom dotazů tady na to bylo dostatek vůči minulé vládě a myslím si, že bude i vůči této vládě.
Je přece důležité, abychom byli schopni přispět k tomu, že ten konflikt bude ukončen, že přece se máme podílet jako Česká republika na dalším mírovém vývoji nejen v Evropě, ale i jinde ve světě jako řekl bych zakládající nebo právní nástupce zakládajícího člena Organizace spojených národů. Je to naše právo a je to dokonce naše povinnost, abychom se tak chovali.
A legitimní otázky na to, jestli je možné přijímat v Evropě směrnice, které zcela odporují základním principům výstavby Evropské unie, přece nemůžeme umlčovat. Jestliže platí v Evropě volný pohyb osob, řekněte mi, jaká je legitimita rozhodnutí - ať už jakkoli legitimní nebo nelegitimní komise - k tomu, aby nám řekli, že my musíme přijmout na základě kvót někoho. Odpověděla komise někdy některému z ministrů české vlády na to, že když nám je sem přesune, jestli je máme zavřít do věznice nebo do detenčního zařízení a držet je tam pod zámkem, protože když oni přišli do Evropské unie, tak přece - jak jim máme zabránit v tom, aby nevyužívali ten základní pilíř výstavby unie, to znamená volný pohyb osob? To přece je zásadní problém.
Postavili jsme se někdy, nebo alespoň informovala vláda České republiky Poslaneckou sněmovnu o tom, že se postavila proti kvótám takovým způsobem, abychom tomu mohli zabránit? Nepřipadá vám to rozhodnutí od zeleného stolu /nebo možná byl hnědý, možná, já nevím, byl potažen nějakým bílým plátnem nebo dokonce něčím jiným než jenom plátnem/, prosím vás, je to přece legitimní otázka, jestli stavíme Evropskou unii na tom, že byrokratické orgány mají větší pravomoc než volení zástupci. A teď nemluvím jenom o České republice. Starali jsme se o to někdy, aby síla národních parlamentů byla vyšší, abychom měli dostatek času podle jednacích řádů k tomu, abychom mohli říci svůj vlastní názor k tomu, co Evropská komise přijímá, co navrhuje pro Evropský parlament, v podstatě jediný legitimní, od lidu vzešlý demokratický orgán této unie?
Ale to je přece zásadní otázka. A tady nezáleží na tom, jestli jsme politicky orientovaní nalevo nebo napravo nebo ve středu, jestli jsme konzervativní nebo liberální. Přece je důležité, jestli platí základní princip, protože každý stát se přece udržuje jenom na těch základních myšlenkách, na kterých byl vytvořen. A jestli se chceme podílet na vytváření nějakého nového společenství /zcela záměrně neříkám státu/ jako je Evropská unie nebo nějaká evropská integrace /a nemusím do toho vůbec počítat pouze unijní státy/, tak přece musím pořád dodržovat a mít na mysli základní principy výstavby, to znamená i ten volný pohyb osob.
Promiňte mi, politiku cukru a biče, to znamená když nepřijmete migranty, tak my vám dáme pokutu, my vás dáme před evropský soudní dvůr. A když neposlechnete, tak vám ještě dáme pokutu a zaplatíte o to víc. Já chápu solidaritu s Itálií, s Řeckem a dalšími státy. Podívejme se na Maltu, na Kypr a podobně. To není žádná jednoduchá situace. Ale přece primárně ta komise, když na to byla v roce 2011 upozorněna předsedou tehdejší italské vlády na zasedání Evropské rady - na to existuje protokol, záznam - který říkal, že po tom útoku na Libyi se množí počet těch lidí, že přístavy v Itálii praskají ve švech.
Když v minulém volebním období tehdejší petiční výbor, který má na starosti lidská práva v českém Parlamentu, chtěl navštívit Lampedusu, tak víte, jaká byla odpověď italské strany /to je pro vás, kteří jste tady v prvním volebním období/, že je tam tak nebezpečná situace, že neumějí zajistit ochranu českých zákonodárců v přístavu. To byla odpověď, proč jsme tam nejeli, proč ta cesta nebyla vykonána.
Bavme se o tom, jestli ta Evropská komise je zcela nekompetentní, protože od roku, kdy vznikla, od roku 2014, dělá jeden podraz po druhém právě vůči základním principům výstavby Evropy. A to nejde jenom o kvóty.
Já jsem přesvědčen, že v našem usnesení kromě toho, co je navrženo, musí být výzva vůči vládě České republiky k tomu, abychom jasně řekli, že to chce aktivní politiku pro řešení příčin té krize, aktivní politiku ve prospěch míru v Sýrii, ve prospěch mírového urovnání v Libyi, v Egyptě a v Iráku.
Ale my nemůžeme platit za rozhodnutí jiných s odůvodněním, že to je naše solidární povinnost. A já to odmítám. Odmítám hlasovat pro rozpočet, ve kterém bude napsáno, že my zaplatíme Spolkové republice Německo, Itálii, Francii a dalším státům nebo Spojeným státům americkým za to, že rozvracely tyto státy. Já to vidím jako zásadní, protože aniž bychom vyřešili příčinu, tak ta čísla, která se podobají jako vejce vejci, to znamená 1,3 nebo 1,2 mil. ročně migrantů, se nám tady budou generovat. A pak už to nepůjde tak, jak říkal pan poslanec Karel Schwarzenberg - tak se podívejte do Spolkové republiky Německo, že tam ty migranty mají, že jich tam je pár, že to nikdo ani nevidí. Já mám jiný poznatek. Nakonec jsem z Českých Budějovic a do Rakouska i do Německa to mám stejně blízko jako pan Karel Schwarzenberg, takže znám tu situaci velmi dobře. Nepřejte si, abych vám tady četl záznam od jedné zdravotní sestry, která byla napadena v nejmenovaném /abych se tady nedopustil nějakého přestupku/ německém městě, když šla z práce z nemocnice a byla napadena těmi migranty. Problém byl v tom, že ona požádala o ochranu český stát, protože německá policie řekla, že to řešit nebude, že není jejich občanka.
Víte, a já vidím ten nestejný metr, který tady máme. Je smutné, že se k tomu dostáváme až nyní, v podstatě tři roky poté, kdy migrační vlna začala a jejíž následky tady řešíme.
Proto moje výzva je k tomu, aby vláda České republiky měla dostatečný mandát od Poslanecké sněmovny k tomu, aby aktivně pracovala pro to, že namísto kvót se Evropská komise má starat o řešení příčin samotné migrační krize.
To je náš úkol, to je náš cíl, a to je způsob řešení.