Výsledky prezidentských a parlamentních voleb v Turecku potvrdily dlouhodobější trend koncentrace politické, ekonomické a vojenské moci v rukou prezidenta R. Erdogana a završily tak transformaci turecké politické scény, která začala referendem o přechodu na prezidentský systém v roce 2017. Dále se tak prohloubil odklon Turecka od sekulárního politického uspořádání k politickému systému osmanského typu, s téměř neomezenou mocí vládce země, s muslimskými rysy.
Průběh voleb byl doprovázen řadou nejasností, násilí a došlo dokonce i na zabití představitele opozice, při potyčce v jednom z volebních obvodů. Zatčen byl i pozorovatel Strany evropské levice, člen Komunistické strany Francie.
Západní země se k průběhu voleb vyjádřily vesměs kriticky. Mimo jiné i z toho důvodu, že volby v Turecku prohloubily příkop mezi tím, co po Turecku požaduje EU, zejména ochranu práv a svobod občanů a tím, jaká bude realita pod vedením staronového autokratického vládce země. Vstupní rozhovory Turecka do EU, již tak zmrazené, nebudou prioritou jeho zahraniční politiky. Naopak, hrozí radikalizace tureckých menšin v Evropě, kde R. Erdogana volilo více než 60% oprávněných voličů a hrozí výhrůžky vůči Rakousku, kvůli zavíraní mešit v zemi. Turecko již pohrozilo radikálními odvetnými opatřeními.
Obavy vzbuzuje také třímiliónová „armáda uprchlíků“, zejména ze Sýrie, za co si Turecko nechává draze platit Evropskou unií a využívá to jako nátlakový prostředek jednak vůči EU, ale také sousedním zemím, zejména Iráku a Sýrii. Zde hodlá pokračovat v obsazování severních území těchto zemí pod zástěrkou boje proti terorizmu.
Turecko se bude snažit obnovit pozici regionálního lídra v oblasti a odklon od EU dokumentuje i jeho zájem o členství v Šanghajské organizaci spolupráce, tedy v nově se rodícím mocenském centru indicko-pacifického regionu.