Zamyšlení nad srpnem roku 1968

Rok 2018, plný takzvaně osmičkových výročí, nemůže nikoho nechat na pochybách, jak se některých výročí zmocňují protagonisté převratových devadesátých let a Havlovi pohrobci a jak velice opatrně po špičkách kolem nich chodí pragmatičtí strůjci současného restaurovaného kapitalistického systému v podobě nejrůznějších privatizací devadesátých let.
Osobně - jak vlivem studia historických materiálů, setkání s řadou pamětníků, tak i vlastní lidskou a politickou zkušeností - nespatřuji ani v Dubčekově mytizovaném vedení, ani v dění po lednu 1968 nějaký specifický a obrodný model socialismu. Upřímně v něm nevidím ani žádnou inspiraci pro dnešní dobu. Spíše mi řada opatření té doby hořce připomíná implementaci kapitalistických prvků a pokus o postupné znovunastolení kapitalismu vůbec. Tuto zkušenost většina z nás pak pocítila po roce 1989 i se všemi neduhy, které tento systém přinesl. Těžko mohu být po třiceti letech zkušeností z kapitalismu jeho přívržencem.
Samozřejmě je pro mě zvláštní, když po tzv. Pražském jaru nejvíce truchlí pravičáci a antikomunisté, možná ale právě tato skutečnost mnohé vysvětluje.
Vývoj roku 1968 v naší zemi probíhal v určitém, nejen evropském, kontextu. Zajímavé by bylo zveřejnit hodnocení kubánského vůdce Fidela Castra, kritické poznámky jugoslávského prezidenta Tita, varující před anarchií a nezvládnutím celé situace, nebo přepis rozhovoru s generálním tajemníkem KS Francie Waldeckem Rochetem, který nazval události roku 68 »tichou kontrarevolucí«. Stanoviska komunistických a dělnických stran v kapitalistických a rozvojových zemích jsou v drtivé většině kritičtější. Bylo by dobré ale zmínit i konce těchto specifických cest. Prodlužení Jugoslávie, Polska a Rumunska západními lichvářskými úvěry končícími hospodářským kolapsem a v případě Jugoslávie bratrovražednou válkou, v případě Rumunska krvavým státním převratem. Jsem rád, že k takové situaci v naší zemi nedošlo, naše hospodářská situace neměla s žádným kolapsem co společného, míra zadlužení byla proti dnešku mizivá a rozdělení naší federace, ač mám na něj kritický pohled, neskončilo záští a bratrovražednou válkou. Tyto alternativy vývoje je nutné si vždy při hodnocení vývoje po roce 1968 uvědomovat.
Neříkám, že vývoj po dubnu 1969 poskytl všechny odpovědi a řešení, že provedl přesnou analýzu, ani že přesně personálně vyhodnotil situaci. Paradoxem zůstává, že prověrky byly mnohdy zneužity k vyřizování osobních účtů a mocenské hře, i že viníci krize často zůstali v odpovědné funkci. Tak jak byla zasažena naše společnost, bylo zasaženo i komunistické hnutí, které se muselo s novým poznáním vyrovnávat a vyrovnává se s ním dodnes. Odpovědi poskytne až střízlivá historická analýza s náležitým odstupem a poctivým využitím archivních pramenů, nikoli plochá a účelová antikomunistická propaganda.
Výsledkem zmíněného postupu bylo, byť v kritizovatelném zakonzervování, udržení socialistického systému na dalších dvacet let. Nikoli bez chyb, s řadou neřešených krizových jevů, na které nakonec doplatil. Ale udržení. Dnes cennější o to víc, že jsme svědky rozkrádání národního majetku, zanedbávání kdysi vystavěné infrastruktury, privatizace a především nadvlády monopolů, zahraničního i místního kapitálu a oligarchie nad většinou našich občanů pod rouškou »liberální demokracie«, která je demokracií více formální než reálnou, která plní více zájmy oligarchie než našich českých lidí. Vykořisťování se znovu stalo součástí života naší společnosti, podobně jako parazitismus na hodnotách vytvořených pracujícími.
Odmítám jakoukoliv nostalgii. Za nejdůležitější pokládám řešení aktuálních problémů. Historii nelze opakovat, nelze opakovat kontext jednotlivých událostí. Lze se však poučit, hájit zásadní výsledky a obhájit základní myšlenky sociální spravedlnosti a snahy o větší míru demokracie, kterou lidem poskytne pouze systém bez vykořisťování člověka člověkem, tedy socialismus. Pracující člověk, a nikoli oligarchie, musí být pánem v této zemi. To je historická pravda a nutnost, kterou nelze překřičet ani umlčet.