ROZHOVOR: Varšavský summit NATO nás mění v živé štíty, reformy EU po Brexitu jsou z červené knihovny, říká pro ParlamentníListy.cz místopředseda ÚV KSČM pro ideologii Josef Skála. Chce to podle něho jiné formy spolupráce, hlavně však jiný typ civilizace. „Evropa, papežštější než Obama, předvádí absurdní drama,“ konstatuje.
Výsledek referenda o Brexitu, úspěch Donalda Trumpa v prezidentských primárkách, ale i donedávna nepředstavitelný úspěch Norberta Hofera v Rakousku podle některých politologů ukazuje na ztrátu důvěry lidí v současné politické uspořádání a nedůvěru v elity. V porovnání se zbytkem světa mohou být elity vnímány jako změkčilé, neakceschopné ve vztahu k migraci a řešící podružnosti (zákazy kouření, emisní normy na sekačky trávy apod.) místo řešení ekonomických a bezpečnostních otázek. Čím si politické, mediální a akademické elity nedůvěru vysloužily? Je oprávněná?
„Elity“ už „řeší“ jen banality. Vše ostatní – s výjimkou vlastních rent a prebend – už jen mrší. Lidé to vnímají jako dotěrný opruz. Hroutí se tak i důvěra v instituce předstírající demokratické garance. Tím snáz to katapultuje kuriózní týpky. Neřízené střely a velkohubé exoty. Politická mapa se mění před očima. Samotíží to bere doprava. Směrem k novotvarům, z nichž vane autoritářská zpupnost. A místy už i totalitní manýra. Co jiného je systém globálního odposlechu i jiného šmíráctví, využívaný jako vyděračský klacek? Nebo „změny režimu“, exportované brutálními válkami?
Nouzový východ vede jen dopředu. K civilizaci, která „elity“ bez zásluh postaví mimo hru. Je v akutním zájmu drtivé většiny. Prosadí ho jen blok, který mu dá i politický tvar. A nedá pokoj, dokud si většinový zájem nevynutí.
Zajímavé jsou i některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé jinak volící levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí? Přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?
Nepančovaná levice si dodnes líže rány. Kdekoli si troufne hrát podle vlastních, a ne cizích not, riskuje kazetové bomby proti „stalinismu“. Favorizuje to „levici nelevicovou“. Ten pojem zavedl americký profesor James Petras. Míní jím strejce, tetky i mladíky, posedlé hlavně „salonfähig“ renomé. Vzdali i „reformy“, polidšťující poměry aspoň trochu. Systémovou změnu vykuchali na sci-fi. Visí v jiném století i galaxii. „Tady a teď“ umí jen supliky. Leckdy jako by vypadly z oka těm, co vozily staročeské dostavníky do Vídně. Heslo zní „dobrý každý den“. Koho to chytí u srdce? Natož uvede do pohybu?
V době nových médií, zvláště internetu, si lidé mohou snadno dohledat spoustu informací, které nutně nemusejí odpovídat tomu, co jim říkají politici. Publicista Jefim Fištejn doslova tvrdí, že internet „vychoval“ občany k nedůvěře k vlastním elitám. Je tomu tak? Vidíte v internetu naopak nějaká úskalí?
„Nedůvěra k elitám“ má pádnější důvody. Jsou to jen gypsové atrapy. Vox populi to už ví. Internet jejich absolutní monarchii drolí tak jako máloco. Protože ve sféře, která je základem „měkké moci“. Nabízí fakta, která dřív držely za sedmero západy. Otřásá pilíři vládnoucího katechismu. Tahá na skřipec jeho svátosti. Rozdává zakázané ovoce. A to vše jen za tarif nižší než předplatné jediných novin.
Tím rychleji se množí rodina médií, která jsou nezávislá doopravdy. Víc pravidelných čtenářů než všechny politické deníky dohromady už mají i u nás. Vláda na ně poštvala tři tucty Koniášů. Platí je z našich daní. Pasou po „neamerické činnosti“, páchané prý „agenty Kremlu“. To už je projev čirého zoufalství. Dnešní disent cizí agenturou není. Co na tom mění fakt, že se na internetu ukájí i kdejaký psychopat?
V rámci Brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro uprchlíky, pro EU apod., ti druzí opačně. Čím to je?
Britské referendum dopadlo jinak, než bylo v plánu. V panice, již to vyvolalo, pronikly střípky pravdy i na „veřejnoprávní“ kamery. Například to, že za odchod z EU hlasovala většina původní populace i všech venkovských hrabství – kdežto za setrvání v Unii imigranti a Londýn. Tedy druhý největší ráj „banksters“, dolujících parazitní rentu a „znárodňující“ její nehorázná manka i napříč okolním světem.
Rakouské volby vyslaly ještě varovnější zprávu. Hofer je favoritem sociálního rozčarování. Ztracených iluzí vrstev, jimž tunelují „sociální stát“. Pro ty jsou uprchlíci dumpingovou konkurencí, a ne bazarem laciného služebnictva.
Levici, jež bývala mluvčím těchto vrstev, zmrzačila už „katastrojka“. Tím snáz si strach a vztek sedlá zdivočelá pravice. Tak jako ve 30. letech minulého století.
Brexit znovuotevřel otázku nutnosti reformovat Evropskou unii, kterou mnozí kritizují za těžkopádnost, přílišnou byrokratičnost a neschopnost adekvátně reagovat na soudobé výzvy. Je reforma EU nutná a pomohlo by to evropské integraci, anebo bychom měli spíše hledat jiné formy mezinárodní spolupráce?
Nářky nad bruselskou byrokracií honí kočku za ocas. Krize EU je slepou ulicí kapitalismu. Slíbené „reformy“ s ní nesvedou zhola nic. Zázraky neumějí ani žádný jiný Juncker, Tusk a Schulz. Kdo na tu červenou knihu sází, čeká ho krutá kocovina. Chce to nejenom „jiné formy spolupráce“. Ale hlavně úplně jiný typ civilizace. Ten, co nám diktuje i dnešní „evropská integrace“, už praská ve švech. O desítky procent – leckdy o celou polovinu – se propadají akcie klíčových evropských bank.
Povedou současné otřesy v EU k revizi vztahů s Ruskem? Zmírnění či odstranění sankcí? Měli bychom s Ruskem více spolupracovat, zejména s ohledem na bezpečnostní hrozby? Obama s Putinem se ve středu dohodli na zintenzivnění vojenských akcí v Sýrii proti teroristům a Evropa stojí stranou…
Rusko si hlídá svou suverenitu. Po martyriu, které mu nadělili Gorbačov a Jelcin, se není čemu divit. Obnova mocenské rovnováhy, k níž to vede, je i v našem zájmu. „Sankce“, mající Rusko „potrestat“, jsou naopak masochistickou seancí.
Horory, vydávající „otřesy v EU“ za „Putinovu intriku“, jsou zralé na svěrací kazajku. Dá se snad evropská bezpečnost budovat proti Francii či Německu? Zkoušet to proti Rusku je stejná hovadina. Evropa, papežštější než Obama, předvádí absurdní drama.
Ve Varšavě se konal summit NATO, který rozhodl o větší přítomnosti vojsk ve východní Evropě s ohledem na údajné nebezpečí plynoucí z Ruska. Mělo by k tomu podle vás dojít třeba i na úkor možné spolupráce s Ruskem v oblasti boje proti islamismu a terorismu?
Pobaltské „elity“ se hemží pimprlaty posbíranými z americké emigrace. Rodokmen většiny z nich tam vede už od poloviny 40. let. Proč asi, trkne i trdlo, co z dějepisu propadlo. Polská pravice je křížencem praštěné rusofobie a mrákot amerického janičáře. Když skučí o tom, jak to dopadlo v září 1939, zapomíná dodat, že chtěla táhnout na Moskvu už s Hitlerem. A ten ji pak šeredně napálil.
Na ruské hranici provokuje vojenská síla, jaká tu nebyla od dob, kdy ji hnala zpátky Rudá armáda. Varšavský summit NATO ji rozhodl ještě navýšit. Z nás si tím Velký bratr staví živý štít. „Ruské nebezpečí“ je „zbraní hromadného podvodu“, řečeno s britským liberálním deníkem. Stejného švindlu, jaký teď griluje Chilcotova zpráva. Blairovi za něj hrozí tribunál. O Rusku na kolenou sní jenom blb nebo kleptoman. Státník s ním uzavře koalici proti teroru. Tak jako Roosevelt a Churchill proti Hitlerovi.
Pokud jde o současné Česko, lze pochopit volání Miloše Zemana po referendu o členství v EU i NATO? Lze zároveň sdílet obavy některých politiků a aktivistů, že plánem Miloše Zemana je vyvést Česko ze západních struktur a přiblížit Rusku a Číně? Objevují se plány na mobilizaci proti Zemanovi, právě kvůli zmíněným výrokům.
Náš prezident si zaslouží i nejeden kompliment. Z toho, že nás chce dostat z NATO a EU, ho však podezírá jen „kavárna“. Až ta práčata cizího mamonu a moci spustí „mobilizaci“, dopadnou jako beznadějní šašci. Dobře jim tak.
Po roce 1989 v Česku převládala určitá očekávání, až idealistické představy o kvalitách Západu (ekonomice, společnosti, zahraniční politice…). Po skoro třiceti letech, kdy jsme součástí tohoto politicko-kulturního okruhu, můžeme u velké části populace pozorovat rozčarování. Jakou roli podle vašeho názoru v tom sehrály události a jevy, jako jsou bombardování Jugoslávie vojsky NATO (1999), rozporuplné dění na Blízkém východě, Ukrajině či neschopnost EU řešit migraci? Zkusme vzít jednotlivě každou z těch věcí.
Privatizační převrat nás napřed vyraboval. Sny o pozemském ráji padly už tehdy. Pak nás však změnil i v komplice válečných zločinů. Bomby na Bělehrad už zviklaly většinu. Afghánistán a Irák jí daly ještě tvrdší lekci. Jak brutalitou obou agresí, tak sprostotou lží, jimiž si myly pracky od krve.
Až sem nám to dělalo hlavně ostudu. Útokem na Libyi však startoval i přímý „chaos na export“. Migrační vlna je jeho ratolestí. Evropská honorace nehlesla ani proti bestiální vraždě Kaddáfího. Masu, kterou k nám importují Erdogan, „totáče“ Zálivu a převaděčské gangy, však do Evropy sama vábila. Že jde o víza pro teroristickou chátru, trklo i fanklub „humanitárních náletů“.
Na Ukrajině padlo tabu, platné od roku 1945. Krvavý puč vynesl k moci verbež pyšnou na nacistický rodokmen. Ministři zahraničí tří zemí EU a NATO mu dělali uvaděčky. Oligarchové dokrádají zemi na kost. Eskadry smrti masakrují Donbas. Většina penzí klesla na sumu rovnou naší tisícovce. Jen na složenky za elektřinu a topení vystačí i spousta platů. Ukrajina se propadá do černé Afriky. Na oltář politiky mající zlomit Rusko.
Když se tu mamon dral zpět ke korytům, vřískal „Nejsme jako oni!“. Vše, co vydává za „zločiny minulého režimu“, však předvádí sám. Tady a teď – a mnohonásobně víc. Ne proti sadistické přesilovce jako na prahu 50. let, ale v záchvatu velmocenské arogance.
Jsme plebejský národ. Fandíme tomu, komu ubližují. Je to o „my a oni“. O celé řády víc než za rachotu furiantských klíčů. Klid před bouří klame tělem. Tím víc si ty, kdo mu lezou krkem, podá v situaci, až se moc bude znovu válet na ulici. „Elitám“ bez zásluh už došel i pud sebezáchovy.
Průzkumy veřejného mínění dlouhodobě ukazují nízkou důvěru Čechů v EU. Myslíte si, že je to tím, že naši představitelé nedokážou lidem vysvětlit přínosy plynoucí ze členství ČR v EU (dotace)? Říká se, že běžný občan je na své kůži necítí…
„Přínosy evropských dotací“ jsou planou fikcí. Dividendy, končící v zahraničí, jsou minimálně desetkrát větší. Třikrát víc než čisté saldo eurodotací nás stojí jen obsluha státního dluhu. Porodilo ho privatizační eldorádo. Vydělali na něm hlavně „strategičtí partneři“. Nás oloupilo o ekonomické zdroje, díky nimž jsme dřív dluhy neměli. Brexit to dovádí ještě dál. Zkracuje totiž i termín, kdy se z příjemce staneme čistým plátcem. „Běžný občan“ to vše spíš jen tuší. Že žije v zemi sražené na kolena, však „cítí i na své kůži“. A s tím už nic nepořídí ani všichni „eurohujeři“.
Do jaké míry může být řešením ekonomických problémů Evropy větší hospodářská orientace na Rusko a Čínu? Platí slova ekonoma Tomáše Sedláčka, že „se vždy začínáme podobat těm, s nimiž obchodujeme“?
Žloutnou snad kápa německého byznysu? Nebo sama „Bundesmutti“, velící flotilám jejich airbusů do Pekingu? Tomáš Sedláček umí jen slohová cvičení. Být tím, zač se vydává, bombarduje nás jinými nápady. Na téma, jak prodat přidanou hodnotu generovanou českými mozky a rukama.
Na západ od Aše to většinou drhne. Na ruském a čínském trhu jsme to už uměli. Comeback je sice stále komplikovanější, pořád však schůdnější variantou. Ekonom řeší tenhle hlavolam. Bubáky, že z nás bude čínský klon, se živí jen hvězdná pěchota agitek.
Lidovky.cz přinesly obsáhlou analýzu stále těsnější spolupráce Číny a Ruska. Rusové jsou prý ochotni ustupovat pouze z vlastních zájmů a svých tradičních sfér vlivu kvůli Číňanům, vznikají nové a nové dohody, neustále se konají summity a jen za poslední tři roky se oba prezidenti oficiálně setkali patnáctkrát. Eurasijský prostor sílí a Evropa stojí mimo, rozpadá se. Brexit prý navíc povede k rozšiřování vlivu „eurasijského vlivu“ na Západ a jednou si i Česko bude muset vybrat svoji geopolitickou orientaci. Nakolik je „tanec draka s medvědem“ vážný a co všechno může nám způsobit případně naopak přinést?
Komu nezrasovala mozek „spojenecká věrnost“, ten ví, že vydělat se dá jen na rozvoji. Čína i Rusko tu příležitost nabízejí. „Euroatlantická“ zóna stagnuje. A flikuje to už jen na dluh. Čím později z toho vyvodíme závěry, tím níž nás to srazí mezi chudé příbuzné. Ten závod s časem už běží.
Debata o naší orientaci – a to i té „geopolitické“ – si říká o emancipaci. Zatím se drží vratkých madel. Jsou ze samých zaklínadel. Typu „Co by tomu řekl Havel?“. Tak ponižující zajetí už zemi doslova škrtí.