Rozhovor Haló novin s Evou Badinkovou, kandidátkou KSČM – České levice společně! pro volby do Evropského parlamentu
Kandidujete do Evropského parlamentu, v politice už nejste žádným nováčkem. Co vás do ní přivedlo?
Víte, já jsem do politiky ani ne tak vstoupila, jako jsem do ní byla vhozena. Bylo to v období, kdy je člověk vyzrálý, má životní zkušenosti, které může poslat dál, a samozřejmě také už má dospělé děti a může čas věnovat práci na poli politickém.
Kolegové poradili, pomohli. Pak jen přišlo pověstné – pracuj, a já jsem to prostě zkusila. Jsem tomu moc ráda. Ne vždy přijde kýžený úspěch, ale i to do téhle práce patří. Tak už to v téhle branži chodí. Snažím se být trochu prospěšná obyčejným lidem.
Co všechno patří k vaší současné funkci zastupitelky Zlínského kraje?
Tak kromě běžných povinností, které jsou pro zastupitelskou funkci standardní, se účastním besed s občany a také se na mě obracejí občané soukromě. Jsem ráda, pokud mohu pomoci vyřešit problém či situaci, se kterou nemohou lidé hnout.
Teď se zrovna angažuji ve věci zlínského zdravotnictví a stavby nové nemocnice, ale nejen to. Jsem také zastupitelkou ve městě, kde žiji. To se vše vzájemně prolíná.
Pomohla by vám dosavadní zkušenost z politické práce v případě zvolení do EP?
Určitě pomohla. Nemám ráda, když hned někdo skočí do politiky bez předchozích zkušeností. Nemá co dál předat a jde mu jen o koryto. Já postupuji raději schůdek po schůdku. Třeba nebudu úplně na vrcholu, ale budu mít čisté svědomí.
Co by zvolení znamenalo pro vaši rodinu?
Žádnou závratnou změnu by to neznamenalo. Děti jsou dospělé a samostatné. Já se plně mohu věnovat práci. Tím ovšem neříkám, že bych rodinu odsunula na vedlejší kolej. To ani náhodou.
Popusťte uzdu fantazii. Jak by podle vašich představ měl váš region vypadat, abyste byla spokojená? Jak tomu můžete pomoci v EP?
Ideální stav asi neexistuje. Mě dnes stačí, že lidé o mně vědí. Když se potkáme, pozdravíme se, svěří mi své radosti, starosti, to, co je trápí. Je to hodně o důvěře. Pokud ji ve mně mají, je to super a zároveň zavazující. Jistě bych mohla svou troškou do mlýna přispět v EP, ale vše záleží na situaci. Nikdo není dokonalý, ani já ne. To je to úročení politiky regionální a také oněch zkušeností z ní.
Jak by se podle vašeho názoru měla EU vyvíjet, k čemu by měla směřovat?
Unie by se měla vrátit k tomu, co bylo její původní myšlenkou. Vzájemná pomoc, předávání zkušeností. Dnes je to diktát, dominance a neschopnost dojít ke shodě. Motto »jednotná v rozmanitosti« moc neplatí. Nemusíme přece chodit daleko. Kontrola polského masa – diktát, co máme, nebo nemáme. Ale my musíme jít cestou naší. Zdraví občanů musí být prvořadé, ne nějaké nadnárodní zájmy.
Mohla byste pojmenovat, co vnímáte jako současné největší problémy, které byste v EP chtěla pomoci řešit?
Těch problémů je mnoho. Politika Bruselu prosazuje invazní okupační migraci a ta není ničím jiným než pokusem o zotročování původního evropského obyvatelstva. Jakési kvóty a diktát, kolik musíme vzít migrantů, mi připadají nesmyslné a vyděračské. Poohlédneme-li se o pár roků zpět a zalovíme v paměti, zjistíme, že migrací a postojem EU k ní začaly všechny ty problémy. Nebo alespoň se problémy více zviditelnily. Nutit národy, aby šlapaly, jak Brusel píská, prostě nejde. Jsou špatně nastavené smlouvy, ty je třeba přehodnotit, a to nejen co se týká zemědělství, ale také energetiky a ostatních oblastí života.
Evropský parlament se netěší příliš velké popularitě, navíc mnozí poslanci v něm lidem zmizí z očí a upadnou do zapomnění. Co by podle vašeho názoru bylo třeba, aby si zlepšil pověst?
Divíte se, že lidé pomalu ani své europoslance neznají? Jen málokterý prezentuje před voliči výsledky své práce. Většinou, když se dostanou na onu teplou židli, jako by byli neviditelní. Pár let mají velmi slušné peníze, a tak proč se snažit.
Pověst jim nikdo vylepšovat nebude, to musejí oni sami. Je na nás voličích, abychom na ně tlačili, ptali se, žádali... Jenže zatím k tomu přistupujeme velmi laxně, o čemž svědčí i nízká volební účast. Pořád je bereme jako nějakou elitu, ale to je špatně. Mají přece reprezentovat nás občany.
V EP byste se chtěla zaměřit na otázky zemědělství, které jste vystudovala. Jak byste v této oblasti mohla pomoci České republice?
Zemědělství by bylo mojí velkou prioritou. Zemědělství bylo tzv. obětováno na oltář vlasti. Původní nadšení, jak si všechno dovezeme a bude to kvalitní, nějak vyprchalo. Dostává se k nám druhořadé zboží, a kde je ta naše pověstná soběstačnost. Platíme nadnárodní podniky, daně jdou také do jiných zemí. Víte, kdysi jsem jako studentka chodila na brigády do znojemské Fruty. A to byl šrumec. Okurky, rajčata, vše bylo na našich polích. Nebyl problém s česnekem. Z legrace jsme vždy říkali, že Morava je nejproduktivnější, že se vždy uživí. Severní měla průmysl, jižní zemědělské produkty.
Dnes když se podíváte, není to ani tady, ani tam. Potřebujeme schopné lidi ve vládě, aby prosazovali s našimi představiteli v EU ruku v ruce to, co je dobré pro nás.
Velkým tématem je společná zemědělská politika po roce 2020. Které priority byste prosazovala?
Tak tomu příliš nefandím. Byli bychom svázaní množstvím kvót, říkalo by se nám ještě více, co smíme, a co ne. Výroba by poklesla na minimum, a tudíž nelze ani mluvit o nějakém rozvoji. Takové řeči, že nám dávají v rámci dotační politiky dost, jsou jen hra se slovíčky. Z jejich strany jsou to dobře vynaložené peníze, které se jim mnohonásobně vrátí.
Je třeba podržet si svoji agrární politiku, nebo už budou lány oseté ne pšenicí, ale jen řepkou. Už tak se jí u nás pěstuje víc než dost. Podívejme se třeba k sousedům do Polska. To si vyjednalo úplně jiné podmínky v rámci EU, a díky tomu je soběstačné.
Máme šikovné zemědělce, ale ti, co něco umějí, pomalu stárnou. Mladí se do tohoto odvětví moc nehrnou, a to je třeba změnit. Návrat k potravinové soběstačnosti je jistým návratem ke svobodě.
Mysleme i na generace budoucí.