Projev na 30. schůzi Poslanecké sněmovny dne 28. 5. 2019 k návrhu poslanců Stanislava Grospiče, Hany Aulické Jírovcové, Daniela Pawlase a Pavla Kováčika na vydání zákona, kterým se mění zákoník práce (5 týdnů dovolené).
Vážené kolegyně a kolegové, vážení členové vlády. Máte před sebou novelu, která není svým rozsahem nijak velká. Je označena tiskem 317 a do Poslanecké sněmovny doputovala již 1. listopadu roku 2018. Zabývá se věcí, která je bytostně důležitá pro, dovolím si říct, drtivou většinu pracujících zaměstnanců, ať už ve sféře soukromé, tak i ve sféře veřejné. Jde o pojem dovolené a délku jejího čerpání.
Můžeme dovolenou definovat různým způsobem. Můžeme ji definovat jako mateřskou, jako otcovskou. Ale návrh, který je vám předložen se zabývá dovolenou jako zkrácenou absencí nepřítomnosti zaměstnance na pracovišti z hlediska jeho nároku na - (Silný hluk v sále.)
Děkuji, pane místopředsedo. Z hlediska jeho nároku dovolené na zotavenou zpravidla označovanou bez jakýchkoliv přívlastků tak, jak ji zná i zákoník práce. Popřípadě podle typu nároku této dovolené za kalendářní rok, nebo jeho poměrnou část za odpracované dny, či v podobě dodatkové dovolené, dříve také též uváděno jako další dovolené.
Z tohoto pohledu bych chtěl říci, že návrh zákona, který máte před sebou, vychází ze zhodnocení platného právního stavu a cíle návrhu. Základní výměra dovolené, která je vymezena ustanovením § 213 Zákoníku práce, to je zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále budu říkat jen Zákoníku práce - je definována tak, že deklaruje minimální délku dovolené za kalendářní rok. Dále pak stanoví délku dovolené dle zaměstnavatelů tak, že základní výměra dovolené činí pět týdnů u zaměstnavatelů, kteří neprovozují podnikatelskou činnost - (Silný hluk v sále.)
Já také děkuji, pane místopředsedo, protože rozumím, že sociální témata po volbách pravicové kolegy už příliš nezajímají. Čili. Zákoník práce stanoví délku dovolené zaměstnavatelů tak, že základní výměra dovolené činí pět týdnů u zaměstnavatelů, kteří neprovozují podnikatelskou činnost. Jde o zaměstnavatele uvedené v § 109 odst. 3 zákoníku práce, osm týdnů potom u pedagogických pracovníků a akademických pracovníků vysokých škol a nejméně čtyři týdny u ostatních zaměstnanců, tedy převážně ve veřejné sféře. V prvních dvou případech se jedná o kogentní výměru dovolené, v případech ostatních kategorií lze zaměstnancům délku dovolené prodloužit individuální kolektivní smlouvou, popřípadě vnitřním předpisem zaměstnavatele. Zaměstnancům ostatních zaměstnavatelů může být dovolená prodloužena bez jakéhokoliv omezení, tedy lze sjednat podmínky pro prodloužení dovolené. Současná právní úprava, a to je podstatné, tak vytváří nerovnost zaměstnanců z hlediska nároků na dovolenou, když už u ostatních zaměstnanců je zaručen nárok na dovolenou v rozsahu pouze čtyř týdnů a o prodloužení dovolené je pak potenciálně ponecháno na vůli zaměstnavatele, popřípadě zvláštní právní úpravy. (Velký hluk v sále.)
Cílem návrhu je z tohoto pohledu, aby současná právní úprava, která poškozuje z našeho pohledu zaměstnavatele (?) u zaměstnavatelů provozujících podnikatelskou i nepodnikatelskou činnost oproti zaměstnancům u zaměstnavatelů uvedených v § 109 odst. 3 zákoníku práce byla sjednocena a nároková délka dovolené byla u těchto zaměstnanců nejen o týden kratší, ale sjednocena na stejnou dobu, tedy předpokládaný návrhový rozdíl v nárokové dovolené základní výměry dovolené by se smazal, když by se stanovil základní výměr dovolené nejméně v délce pěti týdnů. Zároveň zůstává zachována možnost prodloužení dovolené ze strany zaměstnavatele formou individuální i kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřním předpisem. Myslíme si k tomu, že v současné době, kdy se často hovoří o nutnosti zkracování pracovní doby, kdy se hovoří o tom, zda není vhodné, aby zaměstnavatelé, zvlášť v soukromém sektoru, poskytovali různé benefity formou Sigmy i volna, placené či neplacené, zda stejně reálně tento stav, kdy řada firem díky kolektivnímu vyjednávání ve většině případů přistupuje na dohodu s odborovými organizacemi a sjednává dovolenou v délce pěti týdnů, by nebylo vhodné využít této situace a vzhledem k tomu, že téměř 80 % zaměstnanců v České republice je různou formou a různými možnostmi pokrýváno dobou delší než čtyřtýdenní dovolenou, ujednotit tuto právní úpravu také v zákoníku práce. Možná, že by pro toto rozhodování sloužila i anketa, která byla kdysi udělána z hlediska zaměstnanců, kdy 62,8 % zaměstnanců označilo čtyři týdny dovolené za krátkou, nedostačující, malou dobu a pouze asi 10 zaměstnanců také řeklo, že dokonce ani pětitýdenní dovolená pro ně není optimálně dlouhá. Pouze 2,6 % zaměstnanců označilo dovolenou za dostatečnou nebo se vyjádřilo v tom smyslu, že je jim to z tohoto pohledu jedno.
Já bych si tady ještě dovolil argumentačně upravit nebo říci, že v zemích Evropské unie, ke kterým se často ubíráme a bereme si je jako příklad, je doba kalendářní dovolené pro zaměstnance upravena rozdílně a že tato problematika je ponechána do kompetence národních států. V Belgii činí 20 nebo 24 dní a je to rozdílné podle dnů v týdnu, kdy se pracuje a také podle placených státních svátků. V Bulharsku tato doba činí 20 dnů. V Dánsku tato doba činí 25 dnů, v Estonsku tato doba činí dokonce 28 dní, rozumíme pracovních dnů bez dnů, které jsou označeny za dny svátků nebo dny pracovního klidu, ve Finsku činí 25 až 38 dní a je to rovněž odlišené od dnů svátků a jiných placených nároků na dny volna, ve Francii činí 25 dnů, v Chorvatsku 20 dnů, na Maltě 24 dnů, v Německu 24 dnů, v Nizozemsku 20 dnů, ovšem přitom, pokud je odpracováno pět pracovních týdnů, v Polsku 20 až 26 dnů, v Portugalsku 22 dnů, v Rakousku 25 až 30 dnů, v Rumunsku 20 dnů, v Řecku 20 až 24 dnů, na Slovensku 20 až 25 dnů a opět záleží na věku pracovníka. Čili tam je ta reminiscence, kterou jsme historicky v minulosti znali i my a znala ji řada členských zemí Evropské unie. Ve Slovinsku je to 20 dnů, ve Španělsku 22 dnů, ve Švédsku 25 dní, ve Velké Británii 28 dní.
Chtěl bych tedy říci, že zkrácení pracovní doby, o kterém uvažuje řada firem z hlediska klasického osmihodinového pracovního dne, který u nás byl zaveden před sto lety, dnes otevírá otázku, zda z hlediska reálného pokrytí řady zaměstnanců delší než čtyřtýdenní dobou, nevytváří právě prostor, aby pětitýdenní pracovní dovolená na zotavenou byla uzákoněna a umožnila případně zaměstnancům, pokud budou chtít, poskytovat zaměstnancům ještě klidně další benefity tak, jako se u řady firem děje, jak často slýcháme. Chci říci, že historie kalendářní dovolené v současné době má za sebou zhruba 110 let, to znamená, měřeno tím, že 110 let znají zaměstnanci ve neveřejném, tedy soukromém sektoru zákonem stanovenou dovolenou. Stalo se tak v roce 1910. Před tím dovolená v rozdílných délkách byla poskytována pouze státním zaměstnancům ve státních službách, a to ještě po určitých letech, které museli odpracovat. Tedy jde o historický vývoj, který z našeho pohledu dospěl do fáze, kdy by měla být kalendářní dovolená už v současné době i s ohledem na praxi ve velké části členských zemí Evropské unie uzákoněna v délce pěti kalendářních týdnů. Tolik z mé strany. Tím by se vyřešil i onen problém diskutovaný v části o zkrácení pracovní doby ze 40 na 37,5 hodiny týdně. Děkuji vám za pozornost a věřím, že tento návrh zákona propustíte do dalšího čtení v Poslanecké sněmovně.