V téměř sedmdesát let dlouhém životě jsem se několikrát velice blízce setkal s řeckými občany - uprchlíky z jejich krásné a milované vlasti, před krutou občanskou válkou živenou některými zeměmi západní Evropy.
Mými spolužáky v Karviné byly stejně staré řecké děti, které se teprve učily mluvit, číst a psát česky. Po maturitě jsem pracoval jako zootechnik. V kravíně státního statku se o skot vzorně starali již starší manželé, kteří museli v Řecku opustit své pastviny i s početnými stády ovcí. U nás, navzdory jazykové bariéře a již podlomenému zdraví, nenatáhli ruce pro sociální dávky a tvrdě pracovali.
Třetí setkání patřilo o několik měsíců mladšímu Statisi Prusalisovi, řeckému Zorbovi, jehož srdce bilo vlevo jeho hrudníku i po roce 1989 v názorově silně rozdělené společnosti.
Kromě hudební popularity se Statis zapsal do stavebních dějin Ostravy. Jak známo, koupil ruinu zámečku určenou k demolici a zchátralou památku přebudoval v krásné kulturní centrum.
Někdy v roce 1990 jsem byl zrovna na nově vydlážděném zámeckém nádvoří, když Statis viděl, jak samozvaní vykladači symbolu jeřábem strhávají pěticípou hvězdu z báně ústřední stavby části hornické Poruby postavené ve stylu ruské architektury; říká se ji pořád "u hvězdiček" a dodnes patří k nejpřívětivějšímu bydlení v Ostravě. Statis se na právě probuzené revolucionáře patřičně rozzlobil, volal ať vytrhají i všechny hvězdy z americké vlajky.
Měl jinou zkušenost s bojem proti válkám a za sociální rovnost, od starého Řecka počínaje, znal Velkou francouzskou revolucí a z vlastních genů věděl víc o porážce fašismu a jeho zbytků ještě dlouho po roce 1945. Jeho otec padl a on jako posmrtně narozený syn tátu nikdy neviděl.
Statis Prusalis, jehož srdce v sobotu 13. srpna 2016 náhle přestalo bít, bude vždy vzpomínán jako člověk neobyčejně laskavý.
Tak si ho budou pamatovat lidé, kteří jej, byť jenom jednou potkali, ať už stáli při jeho radikálních názorech, nebo je odmítali.
Statis měl dar spojovat lidi. Zatímco mezi Statise a společnost i po jeho smrti vrážejí klín komentátoři náhlého skonu, neboť jim čestně, zásadově prožitý a jednou provždy uzavřený život, je trnem v oku i post diem (po dni splatnosti).
Ivo Havlík