Rozhovor Haló novin s Pavlem Kováčikem, předsedou poslaneckého klubu KSČM a stínovým ministrem zemědělství
V programu KSČM patří významné místo ochraně domácích přírodních zdrojů. Jak se vám ho jako straně tolerující vládu ANO a ČSSD daří uskutečňovat?
Jedním ze základních dlouhodobých programových východisek KSČM je ochrana přírodních zdrojů. Myslíme tím skutečně účinnou ochranu, dlouhodobě působící ochranu tak, aby nemohlo docházet k jejich devastaci, zcizování, drancování, exploatování, a aby sloužily skutečně občanům ČR, nikoli převáženě zájmům cizího kapitálu. V tomto rámci jsme podali k projednání ve Sněmovně návrh na ústavní ochranu vody a také návrh novely zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Obě dvě předlohy jsou ve hře.
Poslanci je už mají v lavicích, ale pokud vím, o oné ústavní ochraně vodních zdrojů a vody jako takové se hodně diskutuje, a také není na světě pouze jediná předloha…
Pokud se týká vody, návrhů se skutečně sešlo vícero. Ministerstvo zemědělství v souladu s naším programem alespoň v tomto volebním období razí podobný názor – tedy, že je potřeba, aby voda byla pod zvýšenou ochranou. Různost názorů se projevila i v diskusi s ústavními právníky. Byla v tom, zda tato ochrana má být součástí Ústavy ČR, nebo zda se to má učinit samostatným ústavním zákonem. Diskuse se stále vede.
Ústavní právníci z Univerzity Karlovy nám na společné schůzce předkladatelů jednotlivých návrhů na ministerstvu zemědělství předložili určité myšlenky. Jedna z nich je například ta, že pokud půjde o samostatný ústavní zákon a nikoli o vložení přímo do Ústavy, má to větší šanci na přijetí. A výsledek by pak mohl být lepší, účinnější. Ostatně by to nebyl jediný ústavní zákon, který má tuto vážnost. Pro jeho přijetí je potřebná ústavní, tedy třípětinová většina obou komor parlamentu stejně jako u Ústavy. Takže jde opravdu o stejnou vážnost. V tom je trochu spor. A pak je tu podle mě také spíš spor politický v tom, zda by mělo jít o klasické znárodňování. My tvrdíme, že žádné znárodňování nenavrhujeme, chceme však, aby voda byla v českých rukách. A podpoříme to i rozpočtově například tím, že například obce, které budou mít zájem o odkoupení akcií zahraničních vodárenských společností, budou k tomu mít vytvořené rovněž finanční podmínky plynoucí ze státního rozpočtu.
V širším slova smyslu je tu ještě určitý kompetenční spor mezi ministerstvem zemědělství a ministerstvem životního prostředí. My už při vyjednávání o programovém prohlášení vlády jsme trvali na tom, aby hospodářská funkce vody, tedy povodí, vodárenské soustavy atd., zůstala v kompetenci ministerstva zemědělství. A aby kontrolní funkce nad dobudováním předpisů na ochranu životního prostředí byla přirozeně na ministerstvu životního prostředí, jak je to ostatně doposud. Zatím je to nerozhodné, pozitivní na tom je to, že jednání o ústavní ochraně vody se zúčastnili jak zástupci ministerstva zemědělství, tak ministerstva životního prostředí. A začíná svítat – mohl by se najít nějaký kompromisní výsledek, který by prospěl České republice.
Proč se KSČM soustředila právě na toto téma, ostatně je to i jedna z podmínek vaší tolerance koaliční vlády ANO a ČSSD pod vedením Andreje Babiše?
Už jsem říkal, že je to jedno z našich programových východisek, ale je pravda, že jsem neřekl, že ochrana přírodních zdrojů je jedna z našich sedmi podmínek tolerance vlády.
A proč voda? Voda je přece základní podmínkou života, bez vody nelze žít. Bez vody nelze existovat. A dnes už nikdo nepopře, jak silný vliv představuje perioda sucha, které ostatně probíhaly v dějinách Země mnohokrát. Seriózní vědci ovšem tvrdí, že vliv člověka, lidské činnosti tu je, produkce skleníkových plynů je tady obrovská, biosféra už se nestačí sama svými samočistícími mechanismy vyrovnávat. Je tedy třeba, aby tady byly velmi rychle spuštěny určité mechanismy, které by zabránily dalšímu prohlubování tohoto klimatického problému.
A hodně také záleží na tom, jak moc si budeme vážit vody, která k nám spadne. Takové je přece u nás většina. Téměř žádná k nám po zemi nepřiteče. Jde tedy o to, abychom to, co spadne na zem, dokázali jednak co nejdéle udržet v krajině, a pak také co nejšetrněji to množství vody využívali, zbytečně neplýtvali. A abychom takovou »vodní jistotu« zatím dokázali udržet i pro příští generace. Podle našeho soudu je to jeden z nejdůležitějších úkolů, který naše generace má.
Pokud byste měl obecně říci, co každý z nás může udělat, aby v tomto duchu nějak pomohl. Ne vše zmohou politici nařízením, zákony, opatřeními atd. Zatím se mi nezdá, že by lidé nějak šetřili vodou – pokud je ovšem její nedostatek osobně nezasáhne…
Onen vodní blahobyt je někdy brán až jako samozřejmost. Otočím kohoutkem a voda teče. Ale když v Praze otočím kohoutkem a voda teče, na Želivce je to docela vidět. Nejen na tom, že voda ubývá, ona zatím dramaticky neubývá, jen v létě je přítok kvůli suchu nižší, ale dochází ke zvětšení nákladů na její vyčištění do pitné podoby. Občan tedy zatím nepozná, že se zásoby krátí.
Některé, zejména malé obce a jejich občané však už mají nedobré zkušenosti i několik let.
Některé menší obce už to poznávají, některým zásoby došly, vrty vyschly, studny jsou prázdné a stát a obec musí zásobování vodou pro občany organizovat jinak. Cílem výchovy, edukace obyvatelstva je vážit si vody, neplýtvat s ní, používat ji efektivně, pracovat i s tzv. bílou odpadní vodou.
Co tento termín přesně znamená?
Je to jednoduché. Tam, kde je možnost využívat vodu ze sprchování či mytí ještě pro další účely v domácnosti, zachytávat dešťovou vodu, využívat ji například na splachování toalet nebo zalévání zahrádky, je třeba k tomu přistoupit. Tak se může chovat každý z nás třeba na chalupě, na chatě nebo v rodinném domku. V podstatě jde o to, zefektivnit hospodaření s vodou. To je to momentálně možné. Záleží opravdu na každém z nás, jak se budeme chovat.
Z širších hledisek je třeba si také položit otázku, zda je to otázka ceny. My chceme, aby na cenu pitné vody do určitého objemu platilo cenové moratorium. Aby se cena nezvyšovala. Spotřeba však bude předmětem nějaké normy, a co bude nad ni, pak musí být podstatně dražší, protože to je regulace korunou. Rozhodně by se neměly zhoršovat hygienické podmínky, zdražovat nápoje, ani vaření by se nemělo prodražit apod. Pokud jde třeba o mytí nádobí, aut, napouštění zahradních bazénů apod., tam zase není se spotřebou tak velký problém, protože v okamžiku, kdy bazén na podzim vypustím, voda se vrací do koloběhu. Ale to jsou už opravdu detaily.
A co může každý z nás udělat ze širšího hlediska?
Projektanti by měli projektovat nikoliv obrovská asfaltobetonová parkoviště, z nichž voda rychle odteče do kanálu, kanalizace, do řeky a pryč z republiky, ale měli by myslet na propustnou dlažbu, zelené střechy. My jsme teď třeba schválili opatření v zákoně o malých vodních nádržích, které lze budovat ze zjednodušeného stavebního řízení, a tyto nádrže pak pomohou zadržet vodu v krajině. A je to bez dotací, pouze nákladem toho, kdo takovou nádrž buduje. Ale rozhodně to není jen o tom, že toto opatření chce někdo využít k rychlé produkci kaprů, efektivnost tam má také své stropy. Ale i kdyby tam byli ti kapři, voda je zadržená v krajině, neteče tak rychle pryč.
Jde rovněž o zefektivňování technologií, při nichž je vysoká spotřeba vody. Patří sem mj. i výroba některých potravin. Musíme myslet nejen na závlahu, ale musíme si uvědomit také to, že bychom neměli těmito potravinami plýtvat, protože na kilo masa se spotřebuje hodně vody, nebo na zelí, ředkvičky, mrkev, na výrobu mléka je obrovská spotřeba vody jak v procesu prvovýroby, tak v procesu zpracování potravin. Takže i tím, že přestanu plýtvat potravinami, šetřím v širším pohledu vodou v krajině.
Poslanci KSČM také připravili předlohu o ochraně půdy. Oč v ní jde?
Druhá zásadní komodita, kterou jsme povinni zachovat a zlepšovat pro příští generace, je zemědělská půda. Máme k dispozici údaje, že se v České republice denně ztrácí až 25 hektarů kvalitní zemědělské půdy. Ne že by ji někdo ukradl, ale zastaví se. Jednak liniovými stavbami, ale také třeba různými sklady, novými fabrikami, »paneláky na ležato« apod. A my si myslíme, že vzhledem k tomu, že máme průměrnou výměru na jednoho obyvatele, tuším, 0,15 hektaru – trochu střílím od boku, je čas bít na poplach, že zmenšovat plochu zemědělské půdy v ČR už nelze. Půda nás živí, a řeči, které se tu vedly začátkem devadesátých let – když to nevypěstujeme, tak to dovezeme? Ale tím pádem s každým ujetým kilometrem při dovozu potravin zanecháváme obrovskou uhlíkovou stopu. Razíme tedy soběstačnost v potravinách, které umíme vyrobit. V banánech to asi nikdy nebude. Ale proč bychom neměli být soběstační v zelenině, ovoci, mléku, vejcích, mase, základních potravinách?
Zdá se mi, že v poslední době se situace trochu zlepšuje. Není to tak?
Jak kdy. Třeba tlaky na zrušení klecových chovů nosnic by například při současné, ale i menší spotřebě vajec u nás, vedly k většímu záboru zemědělské půdy pro dané stavby. Na metru čtverečním při patrovém chovu mohu mít opravdu velkou koncentraci, zatímco při volném, voliérovém chovu, potřebujeme více půdy pro výstavbu chovů. To nemluvím o nákladech, kdy by vejce ze současných tří čtyř, pěti korun zdražilo třikrát až pětkrát. Nevím, zda lidé budou ochotni platit takovou cenu. Nebudou. Takže se otevřou možnosti pro Poláky a další, kteří na tyto snahy nejsou tak citliví. Když to řeknu jemně. Je to jen jeden z příkladů.
Na přelomu 80. a 90. let – nevybavím si datum, ale osoby - Václav Havel a Vladimír Dlouhý vyjeli do Austrálie a, tuším, na Nový Zéland. A vrátili se se slavnostním prohlášením, že zajistili České republice kvalitní vlnu. Do 11 měsíců bylo po všech významnějších chovech ovcí v České republice! Vlna jimi vyprodukovaná se stala neprodejnou, protože ceny australské vlny byly při dotacích dopravy, vývozu atp. daleko nižší.
A tak jedno z odvětví, které nebylo v žádném případě okrajové, naprosto zaniklo. Horské a podhorské polohy byly ponechány samovývoji, což přineslo více škody než užitku.
Nyní je dobré, že se pastevní chov ovcí vrací na ta místa v ČR, kam patří. Zase je problém s vlky, ale to je už zase něco jiného. My mluvíme o půdě, která tu musí zůstat pro příští generace ke zlepšující se krajině. Nikdy nevíme, co se může stát – dovoz třeba nebude možný. Nebo v zemích, kde zatím ještě roste pšenice, bude takové sucho, že ji nebudeme mít odkud dovézt.
A jestli se splní předpovědi o zrychleném působení klimatických změn, tak některé plodiny u nás nebude možné využívat, protože budou v kategorii poušť nebo polopoušť. Proto tam, kde to půjde, musí být půda zachována jako půda. Ne jako pozemek, na kterém stojí skladovací hala nadnárodního koncernu nebo nějakého obchodního řetězce.
Předpokládáte, že na předlohy, o kterých mluvíme, skutečně v tomto volebním období dojde? Při současném tempu, kdy se poslanecké iniciativy stále odsouvají?
Rozhodující je výsledek, nejde o to, kdo návrh předloží. Co se týká vody – příslib je, že ještě do konce roku by měl být zpracovaný kompromisní, kompilovaný, shromážděný návrh všech předkladatelů. Na poradě na ministerstvu zemědělství zaznělo, že z každé předlohy se dá něco vzít. A když se to dá dohromady, vládní úředníci pomůžou při zpracování, a bude to nakonec poslanecký návrh. Předloží ho skupina poslanců. Opakuji pro ty, kterým se to nelíbí, a říkají, že by to mělo být naším návrhem. Já jsem přesvědčen o tom, že pokud by to bylo jen naším návrhem, nikdy by to nebylo, nebo bychom byli nuceni podpořit úplně cizí návrh, abychom si zachovali tvář. Takto je to lepší. Všichni, kdo do toho mají co říct, u toho budou.
Pokud se týká půdy, tam stále probíhají diskuse, do jaké míry by mělo být předkupní právo nebo ohlašovací povinnost. Ministerstvo tvrdí, že předkupní právo je moc silný prostředek, ale jsou země, kde to funguje. Kde si vlastní půdy a vlastních zemědělců váží natolik, že to tak funguje. Cíl je zamezit spekulativnímu nákupu půdy, která by se tím pádem přestala využívat pro zemědělské účely. To je ten cíl. Ministerstvo a někteří úředníci tvrdí, že by bylo lepší, kdyby platila ohlašovací povinnost – ale to je podle mě velmi slabý nástroj. Ale alespoň nějaký. Dokud nebude tento spor vyřešen, nechci riskovat, aby zákon propadl. Pokud se problém ovšem vyřešit nepodaří, nejpozději na jaře budeme muset tvrdě tlačit na to, aby náš zákon byl projednán.