Co pro vás jako historika znamenal uplývající rok?
Byl to nesporně rok v mnohém nám nastavující zrcadlo. Média a politická reprezentace se letos velmi často upínaly právě k historii. Tedy k jejímu »vhodnému výkladu« a »úpravě«, v některých případech až k hrubému přepisování dějin a k cenzuře toho, co se do dějin údajně »nehodí«. Nejrozsáhlejší byla pak celoroční kampaň, která vyvrcholila dvouměsíční masivní reklamou a oslavami 30. výročí převzetí moci od KSČ novými restauračními elitami.
Právě v této souvislosti se mi vybavují myšlenky Karla Marxe, který v Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta poukazuje na Hegelovu myšlenku, že dějinné události mají tendenci se opakovat. Marx k tomu dodává: poprvé se odehrají jako tragédie, podruhé jako fraška.
Co bylo letos ale zřetelnější než v jiných letech, to byla úporná snaha mnoha politizujících médií a s nimi spřízněných politických a zájmových skupin vnutit veřejnosti jediný správný názor a prosadit dějiny upravené a zfalšované tak, aby bylo možné zastrašit a dehonestovat názorové oponenty, umlčet nepohodlné pamětníky a odvádět pozornost od vážných problémů současné české společnosti a světa. A to ostrými sociálními rozdíly počínaje a hrozbami ekologickými a nebezpečím nesmyslného zbrojení a válečnými konflikty konče.
Třicet let od listopadu 1989, od roku převratu, dává dostatečný odstup, aby bylo možné poměřovat tehdejší očekávání, deklarované cíle ekonomické, politické i sociální se skutečnými výsledky. Oficiální »jedině správný výklad« těch třiceti let je trapně optimistický. Pokud je tu a tam v oficiálních dokumentech rozpačitá reflexe soudobé reality, hledají režimní apologeti příčiny všude jinde, jen ne v povaze kapitalismu a ve skutečných kořenech či problémech přítomnosti.
V listopadu 1989 se tedy všechno otočilo o sto osmdesát stupňů. Od Východu k Západu, z jednoho chomoutu do druhého. Avšak i život naruby má svůj líc.
Tento rok je skutečně poznamenán pokusy naprosto převrátit historii. Mám na mysli rozhodnutí odstranit z místa, kde dnes v Praze 6 stojí, sochu maršála Koněva, jsou i snahy České televize a dalších připsat odpovědnost za rozpoutání druhé světové války Sovětskému svazu...
Od okupace zbytku českých zemí nacistickým Německem a od začátku největší a nejstrašnější války v lidských dějinách už nás letos dělí neuvěřitelných 80 let. Dost na to, aby hlas pamětníků zeslábl a přestal být slyšen a aby na řadu mohli přijít ti, kdo z politických či jiných zištných důvodů potřebují pozměnit příběh německé okupace a nacisty rozpoutané války i příběhy odboje a velkých dnů osvobození v novém gardu. Ostatně už bezmála 30 let jsme svědky toho, jak se konkrétní politici, skupinky a strany za pomoci servilních médií pokoušejí omlouvat nacismu propadlým takzvaným sudetským Němcům. Nejrůznější hochštapleři už dlouho zpochybňují a zamlčují hrdinství a zásluhy »politicky nevhodných« osvoboditelů a odbojářů na straně jedné, a vyzvedávají a prezentují vojenské mistrovství nacistických pachatelů a utrpení a majetkové újmy nacismu propadlých Němců, zrádců republiky a kolaborantů na straně druhé.
Když v březnu 2000 vyšla u nás kniha Adolfa Hitlera Mein Kampf, vzbudila značný rozruch. Zmíněná kniha totiž plasticky prezentuje odpornou rasistickou ideologii. Podle ní jde o boj dokonalého bílého »árijce« proti židovským a marxistickým »parazitům« a o nalezení nového německého »životního prostoru« na úkor slovanských národů. Šlo o vůbec první úplné a nekomentované české vydání knihy, jejíž autor nese vinu za smrt milionů lidí a dočasnou porobu celé Evropy.
»Komunismus«, nechali se pak slyšet aktivističtí tupci, »byl o tisíc procent horší než fašismus«. Jejich oponenti pak s jistou nadsázkou prohlašovali, že živočišný antikomunismus je schopen poslat Hitlerovi do pekla bleskový telegram: Adolfe, vrať se, vše odpuštěno.
Proto si vážím každého, kdo preferuje zásadní odlišování italského fašismu, německého nacismu, ruského bolševismu či českého »komunismu«. Jejich absurdní srovnávání, či dokonce účelové ztotožňování považuji za velkou pitomost, která nemá vůbec nic společného s vědeckým poznáním.
Dokonce jeden starosta z jedné pražské části, bývalý bulvární novinář, chce postavit ve své části Prahy pomník vlasovcům…
Ta trapná, věčně se šklebící figurka je vlastně jen o krok napřed před Českou televizí a rádoby historiky, kteří už dlouho přesvědčují veřejnost, že je nutné zpochybnit a zastřít rozhodující roli Sovětského svazu při porážce fašismu a osvobozování Československa, a přicházejí s účelovou verzí, že se Praha vlastně osvobodila sama, když už ji nemohli osvobodit Američané. Historická fakta jsou ovšem výmluvná. Nebylo by v květnu 1945 osvobození Prahy ani Plzně a nebylo by osvobození Evropy, kdyby Rudá armáda neodrazila a neporazila hitlerovce a jejich spojence pod Moskvou, u Stalingradu, u Kurska a v Berlíně. A nebylo by ani Květnového povstání českého lidu a Pražského povstání, kdyby Rudá armáda spolu s polskými a rumunskými jednotkami nepronikala do české kotliny a do hloubi nacistického Německa. Osvobození Pražané brzy po válce, ale i později stavěli osvoboditelům a padlým spoluobčanům památníky, pomníčky a s úctou je udržovali, stejně jako válečné hroby a pohřebiště.
Dnes je ale česká společnost cíleně rozdělována. Dokladem toho je i »Pepa z Hongkongu«, který se stal starostou za ODS v Řeporyjích. Jeho bláboly jsou vskutku nehorázné. Skutečný historik se však musí opírat o celospolečenskou zkušenost, o postižení podstaty minulých procesů. Paměť dokumentů totiž zůstává a usvědčuje soudobé manipulátory moci z nekorektní interpretace naší novodobé historie. Dokladem toho jsou i příslušné stránky kroniky v Řeporyjích.
Na Slovensku je obdobný problém s příznivci klerofašistického Slovenského štátu, kteří chtějí uctívat jako velkého Slováka například válečného zločince Jozefa Tisa.
Napadá mě souvislost odstranění pomníku I. S. Koněva se zkušebním balónkem, jímž je vyzvedávání vlasovců. Mám na mysli třeba to, co jste říkal, tj. údajný záměr starosty Koláře z Prahy 6 postavit na totéž místo pomník osvoboditelům. Přijdou tedy namísto Koněva vlasovci?
Někdejší ministr obrany Miroslav Kostelka nedávno nazval pokus odstranit památník I. S. Koněva velmi výstižně politickou ubohostí. Starosta Prahy 6, jak je zřejmé z jeho výroků a postojů, velitele 1. ukrajinského frontu Rudé armády Ivana Stěpanoviče Koněva nepovažuje za »kádrově vhodného« osvoboditele Prahy. Není ovšem s touto politickou ubohostí sám. »Nové« politické pojetí dějin razí i jiní. Nedávno tisk citoval jako údajného historika z ÚSTR jakéhosi D. Svobodu, který drze tvrdí: »Koněv Prahu neosvobodil.« Starostenská negramotnost či kádrovácká nevraživost a cenzorské přístupy jdou opět v synchronu s veřejnoprávní televizí. Ta nám v režii paní Jílkové zprostředkovala i »odborný výklad« dalšího, tentokráte univerzitního historika, že Praha se, mám-li to parafrázovat, »osvobodila sama«, bez Koněva a Rudé armády.
Nic z těchto průhledných falzifikací dějin však nemůže změnit to, co se v květnu 1945 skutečně odehrálo. I. S. Koněv má na osvobození Československa i samotné Prahy nepopiratelné zásluhy. Velel Karpatsko-dukelské operaci sovětských vojsk a čs. armádního sboru. Účastnil se osvobozování Polska i dobývání Slezska. Jeho vojáci osvobodili 27. ledna 1945 koncentrační tábor Osvětim a 25. dubna se pak 1. ukrajinský front setkal na Labi s americkými vojáky generála Omara Bradleyho. Koněvův front jako první zaútočil na Berlín. Při rozsáhlé vojenské operaci na pomoc Pražskému povstání Koněvovi vojáci osvobozovali severní, východní a střední Čechy. V bojích v přímém okolí Prahy a v Praze samotné zejména s jednotkami SS, které kladly odpor a mstivě pobíjely i civilisty, padly stovky rudoarmějců.
Není bez zajímavosti, že pro odstranění pomníku maršálu Koněvovi horovala v České televizi také nějaká paní Číhalová, které dali slovo jako »zástupkyni« Rusů a která, jak se později ukázalo, je nejen obdivovatelkou vlasovců, ale má zvláštní slabost i pro nacistického generála a obergruppenführera SS Helmutha von Pannwitze, kterému jela položit věnec až do Tyrolska, na hřbitov u města Lienz.
A co říkáte pomalovaným pomníkům v Brně a Ostravě, v místech, o kterých nelze ani náhodou tvrdit, že se osvobodila »sama«?
Ne každého, kdo hanobí památníky a hroby osvoboditelů a odbojářů, lze označit přímo za neonacistu. Jsou tu i aktivní politici bez skrupulí, rádoby historici, mediální mágové a po jejich vzoru primitivní výtržníci, kteří cítí příležitost. Ukažte jim příklad, tak jak to dělají někteří pražští kádrováci a přepisovači dějin. Následovatelů takových zvrhlých akcí se najde víc než dost. Není to něco, čím by se český národ mohl chlubit. Ale v dnešní Evropě a Evropské unii to není zas až takovou výjimkou. Bourání pomníků a pochody příznivců národních jednotek SS v Pobaltí, vyznamenávání a vychvalování Bandery a oslavování banderovců na Ukrajině, antisemitismus, podněcování nevraživosti k Rusům v Polsku, v Česku, také to je bohužel současná Evropa.
Chtěl bych při této příležitosti připomenout výtvor, který předložili »historici« z BIS, v němž se píše, že bude třeba jinak přistoupit k dějinám, protože prý je v současném výkladu zřetelný vliv sovětského, tedy socialistického pojetí, a to už od národního obrození. Co tomu říkáte?
Nesmyslnou, vyloženě provokační formuli z předloňské zprávy BIS jsem zaznamenal. Bezpečnostní služba by nepochybně nezákonným špiclováním učitelů a výuky dějepisu a literatury na českých školách překročila své kompetence a dopustila se nezákonného jednání. Takže to zveřejněné »udání« na adresu českých pedagogů beru jen jako doklad tristní úrovně špiclíků, kteří netuší nic o současném českém školství a výuce. Nejspíše jen poněkud neobratně vyjádřili své militantní ideologické postoje a svou nespokojenost s tím, že česká společnost dosud nepanáčkuje podle potřeb NATO a vlády Spojených států tak, jak od ní NATO, Američané a BIS očekávají.
Potěšitelné ovšem je, že řada českých občanů zastává názor, že ruská kultura, ruská a sovětská literatura stojí za pozornost a že většinu Československa osvobodil a největší tíhu války s nacismem a fašismem nesl a největší oběti přinesl Sovětský svaz, a nikoli fašismem posedlí sudetští Němci, římskokatoličtí preláti, někdejší šlechtické rody a Američané. Až příliš mnoho občanů je také dosud nespokojeno s tím, jak vypadá současný český mafiánský a korupční kapitalismus, neprojevují žádoucí nadšení nad »nejlepším obdobím« v českých dějinách, a zastávají názor, že v minulosti hodnoty sociální spravedlnosti, mezilidské solidarity a sociální jistoty měly své opodstatnění.
Závěrem se nemohu nezeptat na nejnovější dějiny církví. Zájem o vaši knihu o hamižnosti katolické církve je veliký, Ottovo nakladatelství dokonce vydalo dotisk. Nepočítáte s jejím dalším pokračováním?
Zájem o moji nejnovější knihu mne pochopitelně potěšil. Dokonce mám pocit, že v čase všeobecného klamu lidé pravdu doslova hltají.
V současné době se však věnuji jiné tematice. Jde o historii třiceti let restaurace kapitalismu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, která je nesporně bohatá. Zejména pak na nejrůznější politické kampaně, politické šarvátky a korupční skandály. Opomenout však nehodlám ani mnohé další sametové bohoslužby.
Jaroslav KOJZAR