Postavení repliky Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, které umožnilo Zastupitelstvo hl. m. Prahy revokací svého usnesení, je důkazem, jak pravicovým stranám vadí názorová svoboda. Krok za krokem ji chtějí oklestit a přitom se odvolávají na demokratické principy. Vracejí se tak i do doby, kdy násilná rekatolizace většinově nekatolického národa a jeho tehdejší svobody dané Rudolfovým Majestátem musely být zlomeny a následovalo skutečně »období temna«. Tehdy, po skončení třicetileté války, kterou nekatolíci a odpůrci bigotních Habsburků prohráli, jako potvrzení tohoto vítězství si vítězové nechali postavit na Staroměstském náměstí Mariánský sloup v barokním stylu, stylu vítězů a obrazně řečeno odzvonili tak humanistické renesanci.
I výběr místa tomu odpovídal. Na tomto náměstí totiž byli popraveni představitelé nekatolického tábora a to dokonce před tak krátkou dobou, že většina pokořeného národa si to musela pamatovat a bylo to pro ni varováním. Pokud by šlo jen o připomínku vítězství u Karlova mostu nad Švédy, pak takový pomník mohl být postaven na náměstíčku před Klementinem, kde vlastní boj probíhal. Akce lidí kolem Franty Sauera v listopadu roku 1918, kdy se drala na svět podoba prvé Československé republiky a obnovené státnosti našeho národa, byla spontánní neorganizovanou záležitostí. Byla však zároveň odpovědí na otázku, kam chce nová republika směřovat. Že je konec tmářství a vlády všemocné katolické církve.
Znovuobnovení sloupu, tedy jeho replika, dílo bez jakékoli hístoricko umělecké hodnoty a zase znovu na Staroměstském náměstí, je svědectvím nástupu nejreakčnějších sil, kterým jde znovu o to, aby zvítězilo středověké tmářství a ateistický národ se znovu stal poddajným. Pokud by šlo pouze o návrat artefaktů, které sem v minulosti patřily, pak mohla být náměstí vrácena renesanční Krocínova kašna, do níž po desítky let se chodívalo pro vodu a jejíž části, nikoli repliky, jsou uloženy v Lapidáriu. Jde tedy o další z pokusů dokázat, že dnešní mocní smějí všechno a to přes protesty ze všech stran.
Velmi symbolické je, že od popravy českých pánů na zdejším náměstí jen o několik desítek metrů dál, kdy sloup byl slavnostně vztyčen, uplynulo tehdy okolo třiceti let, a od »listopadového převratu« k postavení repliky je to také okolo třicetiletí. Jde jistě o shodu náhod, ale až příliš symbolickou.
Revokace usnesení zastupitelstva jen dokazuje, že svoboda je skutečně ohrožena, že postavení historicky a umělecky bezcenné repliky sloupu na Staroměstském je skutečně jen vyjádřením pýchy současných vítězů a zdůrazněním, že to, co si lidé myslí, je – stejně jako tomu bylo v době vztyčení originálu, tedy v době nástupu rekatolizace, zastupitelům úplně jedno. Proto tento akt, v době, kdy si budeme připomínat sto sedmdesáté narozeniny Tomáš Garrigua Masaryka, velikého humanisty a bojovníka proti tmářství, je hozenou rukavicí nejen Pražanům, ale celému svobodomyslnému národu. Je zradou jeho ideálů.