Válka mě do osvobození ještě několikrát zasáhla. V únoru 1945 při onom velkém bombardování Prahy, to jsem již chodil do druhé třídy, jsme nešli do sklepa. Necítil jsem se v tamním vzduchu dobře a zřejmě to rodiče respektovali. Tatínek se také domníval, že letecké svazy přeletí jako obyčejně a zamíří si to obloukem na sever. Bylo to všechno ale jinak. Náhle v bytě v Římské ulici jsme uslyšeli výbuchy. A byly nedaleko. Maminka mě chytila a odtáhla do koupelny, kde mě ještě převinula ručníkem. Prý jsem moc křičel. Moc. Zatím se stále bombardovalo.
Dům se chvěl otřesy. Tatínek v kuchyni-obýváku zůstal sám a díval se směrem k oknu. Najednou několik bomb dopadlo na rozhlasovou budovu. Tlaková vlna ze skla v oknu udělala tříšť. A vše jako by vystřeleno směřovalo na tátu. Stáli při něm všichni svatí, nezasáhla ho jediná střepina, jen stěna za ním byla posetá malými skleněnými střípky.
Ten samý den, okna se nějak zatarasila, byl únor a ještě chladno, jsme vyšli ven, abychom se podívali na tu spoušť. A bylo skutečně proč. Mnohé domy na Vinohradech a v části Nového Města hořely anebo byly v sutinách. Na Vinohradské ulici, tehdy Belcrediho nebo jak se jmenovala, hořel v každém bloku alespoň jeden dům. Zásah dostala i výrobna párků a klobás »maceška«, Raisova škola, kam jsem později chodil do školy, a Smetanka, což byla jedna část další zdejší školy. Zasažená část ovšem přestala úplně existovat.
Šli jsme se podívat i na Albertov, kde byly univerzitní budovy, zničena byla kulisárna Národního divadla - zázrakem se jen málo stalo Zemské porodnici, lehce byl poškozen vedle stojící gotický kostel sv. Apolináře. Sešli jsme po prudkém venkovním schodišti z této části Nového Města dolů na Albertov.
U budovy jedné z lékařských fakult se tlačilo mnoho lidí. Šli jsme k nim. Já byl natolik malý, že jsem se protáhl mezi stojícími. V podzemní prostoře, z níž vedla okna na ulici, jsme mohli vidět na stolech ležící postavy lidí, přikryté bílými prostěradly. Jen ti nejblíž dveří nebyli ještě přikryti. Viděl jsem všechno. Nevím, zda jsem se znovu rozplakal, nebo nepochopil, oč šlo. Ale v tu chvíli mě maminka chytila za ruku a odtáhla od okna. Prý jsem se však chvěl. Nevím, zda tím, co jsem viděl, anebo chladem únorového dne.
Ano, tak já jsem prožil 14. a 15. únor 1945. Tehdy jsem však ještě neznal souvislosti a ani moji rodiče je neznali a dodnes, a je to už sedmdesát pět let od oné události, bych jim neuměl odpovědět.
Oběti
V Praze jsou stále ještě připomínky onoho náletu. Desky, kde je napsáno: Obětem náletu 14. února 1945 (v Praze–Košířích), pamětní desku nalezneme v Břevnově, další s nápisem Vlastě a Otakaru Štáflovým v Praze 2, Mánesova 20... Dnes je o ně malý zájem. Spíše o odstraňování pomníků a desek skutečným osvoboditelům, protože ti mrtví v hlavním městě nepatří do jejich výkladu konce války a historie vůbec. Proto musely z Prahy zmizet sochy Julia Fučíka, Jana Švermy a Jožky Jabůrkové, není udržován památník mrtvým (také těch z 9. května) na Barrandově, proto má zmizet pomník maršála Koněva, proto nebyla zpět vrácena deska osvoboditelům na Staroměstské radnici, proto má být v pražských Řeporyjích postaven pomník vlasovcům, proto se v Praze 3 pokoušejí změnit název jedné z tříd, která se dnes jmenuje Koněvova... Mimochodem ta Mánesova 20 byla vzdušnou čarou od našeho domu jen pár desítek metrů.
Tehdy však, 14. února 1945, podle prvních soupisů zahynulo 413 lidí, 1455 bylo zraněno a 88 osob pohřešováno. Dnes si lze přečíst údaj o 701 mrtvých, včetně dvacítky pohřešovaných, jejichž ostatky se objevily až v roce 1971 v domě vedle kina Illusion, a 1184 zraněných. Domů tehdy bylo zničeno 68, vážně poškozeno bylo 256, přes dva tisíce bylo více či méně poškozeno. Jedenáct tisíc obyvatel hlavního města ztratilo střechu nad hlavou... (Wikipedie). Jenže údaje o počtu mrtvých a dalších důsledcích náletu se v literatuře značně liší. Jiří Rajlich (www.vhu) uvádí, že německá zpráva z 23. února hovořila o 605 nalezených tělech a 1435 raněných, z toho 358 těžce. Němců z toho bylo 42, z toho většina byli příslušníci německých ozbrojených sil, zranění byli počítáni zvlášť. Mělo jít o 267 příslušníků wehrmachtu. Podle Slovníkové příručky Český antifašismus
a odboj (1988) zahynulo nebo bylo zraněno přes 5000 obyvatel, 93 domů bylo zcela zničeno, 190 těžce a 1500 lehce poškozeno.
Nikdo nálet nečekal
Stejně jako nás, tedy mé rodiče a mne, tisíce obyvatel města houkání sirén nevzaly na vědomí. Praha, alespoň si to lidé mysleli, byla pro Spojence chráněným městem. Pokud se jejich letadla dostala nad střed Čech, tak většinou přelétala směrem na německé cíle. Nálety, tak jsme to chápali, se nás netýkaly. Jenže tentokrát to bylo jinak.
»To houkání, to nás nevyvedlo z míry, protože to bylo každou chvíli, a proto to bylo takový neštěstí, protože ty lidi nevěděli, že to bude padat, a vyletěli ven a koukali na to,« vzpomínala pro Paměť národa (www.pametnaroda.cz) Dagmar Procházková, které tehdy bylo devatenáct. Navíc byl svátek: Popeleční středa. A lidé? Dívali se na letící stroje a přáli si, aby zničily co nejvíce cílů v nenáviděném Německu.
Pak však začaly padat bomby. »Najednou byl strašnej šrumec. Tma a něco padalo, takový ty sutě, prach ze zdí a rány, děsný rány a my v pátým poschodí. Vím jen, že jsem byla najednou pod stolem, to je všechno pudový, a pak ve skříni. Pak to přestalo, ale nevědělo se, jestli to bude znova,« dodala ještě Dagmar Procházková. Těch několik strašlivých minut způsobilo, že od Radlic, přes Zlíchov, Nové Město, Vyšehrad, po Vinohrady, Nusle, Vršovice, Pankrác a žižkovské nákladové nádraží se najednou otevřelo peklo.
Šedesát dva jestřábů
Nálet uskutečnilo 62 amerických letadel B-17 Flying Fortress. Každý z nich nesl šestnáct 227 kilogramů vážících bomb. Podle policejního hlášení bylo svrženo 250. Hořela nebo byla zasažena a zničena řada historických velmi cenných budov – benediktinský Emauzský klášter založený Karlem IV., škola Na Smetance, Vinohradská synagoga, největší v Čechách – když ta začala hořet, Němci ji zakázali hasičům hasit, Gröbeho neorenesanční vila mezi Vršovicemi a Vinohrady, poškozeny byly sochy na mostě Františka Palackého, Faustův dům, část historické nemocnice na Karlově náměstí a další dva nemocniční objekty, na čtyřicet tramvají, které právě byly na svých tratích, zoopark v Gröbovce i se zvířaty... Továrna však žádná. Ani žádný z mostů spojujících levobřežní s pravobřežní částí hlavního města.
Praha nebyla ozbrojeným městem. Továrny nebyly uprostřed. Jen bytové domy, obchody a kulturní zařízení. Obrana proti útoku ze vzduchu byla minimální. Poplach byl vyhlášen pět minut před dopadem prvních bomb. Letadla, která měla chránit Prahu, byla už ve špatném stavu a nebylo jich mnoho. Pražští hasiči z velké části museli odejet do Drážďan, kde minulý den došlo ke katastrofálnímu bombardování a němečtí hasiči požáry nedokázali zvládnout.
Několik minut stačilo, aby... zase nechme vyprávět pamětnici, která v té chvíli byla na Karlově náměstí: »Jeden chlapec zezdola, pomoh mi dolů a tam lidi plakali. Okna na pavlač byly rozbitý a lidi pořezaný, ale ještě horší byl ten pohled, když jsem vyšla. Ulice plný mrtvých, všude, v Podskalský,
Faustův dům byl rozbitej úplně, a proti nám byla nemocnice, to vám bylo, jako když vezmete nůž a takhle to rozkrojíte. V Emauzích, tam byl biograf, tak ty židle byly všechny na stromech. Bylo to hrozný.« (viz výše). Zasažena byla tramvaj na Karlově náměstí, která jím právě projížděla. Nebyli ušetřeni ani ti, kteří se skryli v krytu na Karlově náměstí. Prý zde zahynulo téměř sto žen a dětí uposlechnuvších výstrahy. Mezi nimi byla i šestnáctiletá dcera Josefa Lady Eva.
Rozloučení s oběťmi se konalo za účasti stovek lidí 18. května 1945. České oběti byly vystaveny, překryté černou vlajkou, na náměstí Míru, německých 42 rakví zase před budovou Rudolfina.
Proč?
Otázka »proč« trápí českou stranu. Verzí je víc. O dvou se však zmiňme:
První... šlo o chybu v navigaci. Bombardéry americké 398. bombardovací perutě kvůli výpadku radaru a nepříznivému počasí nezamířily na Drážďany, na které směřoval další z leteckých útoků, ale zakončily svůj let nad Prahou, kde vypustily svůj smrtonosný náklad.
Druhá... dosvědčil ji jeden z amerických pilotů (viz Jiří Rajlich) Američtí piloti byli profesionálové a rozkaz byl jasný. Tedy zaútočit na Prahu. Rozveďme si obě varianty. Začněme první...
Především tvrzení o omylu amerických navigátorů. Cestou z anglického letiště, z nějž startovali, už nad Nizozemím se prý odchýlili od stanoveného kurzu (proč?). Směřovali údajně na Drážďany v té době už hořící po prvním velikém náletu.
Rozdíl už nad Německem měl být 120 km. Viditelnost byla špatná, srovnání s tvarem terénu podle map se nedařilo. Nad Čechami se »otevřelo nebe« a mohli vidět krajinu.
Šumavu údajně pokládali za Krušnohoří, Vltavu za Labe, Prahu pak za Drážďany. Jenže ty po prvním náletu uskutečněném o den dříve, což muselo být viditelné i z letadel, hořely a ve městě před nimi nehořelo nic. Přesto hlavní navigátor Harold Brown měl do sluchátek velitele skupiny Lewise P. Ensinga sdělit, že jsou na místě. Ten pak ve 12.25 hodin měl dát rozkaz k útoku (Wikipedie), jenž trval pět minut. Podle VHÚ ((www.vhu.cz) nálet sice začal ve 12.25 hodin, ale trval do 12.34, tedy minut devět.
Sto padesát dva tun bomb bylo následně tedy vypuštěno. Úkol byl splněn. Skupina se mohla vrátit na výchozí letiště bez ztráty jediného letadla. Údajně brzy po návratu byl odvolán hlavní navigátor. Velitel skupiny, ač o jeho vině se prý diskutovalo, odvolán nebyl.
Vojenský historický ústav ve svém Rajlichově materiálu celou situaci doplnil podrobnou zprávou: »Tohoto dne americká 8. letecká armáda USAAF, operující ze základen ve Velké Británii, vyslala nad cíle na území nacistického Německa celkem čtyři svazy čítající dohromady 1377 bombardovacích a 962 stíhacích strojů. Jejich cílem byly železniční a silniční most ve Weselu (směřovalo k němu 84 strojů B-17), dále pak seřaďovací nádraží v Magdeburku (375 letounů B-24), Saské Kamenici (457 B-17) a nejsilnější uskupení mířilo k Drážďanům, kam za ochrany 316 stíhacích letounů P-51 Mustang bylo vysláno 461 čtyřmotorových bombardovacích strojů B-17 Flying Fortress. Jejich osádky měly pokračovat v díle zkázy, které již předešlé noci zahájilo 772 čtyřmotorových lancasterů a halifaxů britského Bomber Command RAF.« (www.vhu.cz) K navigační odchylce mělo dojít už nad Nizozemím. Varianta druhá má také své stoupence. Praha pro velení západních Spojenců se začala stávat nezajímavou. Předpokládalo se totiž, že tato část Evropy bude osvobozena Rudou armádou a podle toho se zde bude také poválečná situace vyvíjet. Jen zaměření na neprůmyslové centrum města byl omyl. Bomby zřejmě měly směřovat na průmyslové Vysočany či Smíchov. Praha bombový útok tohoto typu pamatovala. Dvě americká letadla již 15. listopadu 1944 zaútočila na holešovickou elektrárnu. Neznamenal ohrožení města. Třetí, z 25. března 1945, byl již plánovaný a nebylo třeba o jeho záměru diskutovat. Směřoval na už málo vyrábějící továrnu ČKD a na kbelské a letňanské letiště. Při tom zahynulo 235 lidí a 417 bylo zraněno (podle slovníku Český antifašismus a odboj bylo zabito 370 lidí). Zničeno bylo 527 objektů. Byly i další menší útoky, směřované na pražské dopravní prostředky, šlo v nich především o zničení lokomotiv a vojenských vozidel. Ty vynechme, patřily k válce.
Ale nejen na Prahu směřovaly anglo-americké letouny. Mířily na továrny a průmyslová centra. To ve válce lze pochopit. Problém byl, že v některých už se nevyrábělo, nebylo totiž z čeho vyrábět a ani vlastně »vojenský materiál« nevyráběly nikdy. Diskuse o tom, co vlastně je »vojenský materiál«, může být ovšem ošidná. Patnáctého března byl bombardován Kolín, 22. března Kralupy nad Vltavou a Neratovice, 17. dubna Plzeň, Beroun, Kladno, 18. dubna znovu Kolín, 20. dubna Klatovy, 25. dubna opět Plzeň... Přitom v té době už americká vojska stála blízko našich hranic a vědělo se, že československý průmysl připadne do zóny, kterou obsadí sovětská armáda. Nová republika, jak správně američtí plánovači předpokládali, se bude vyvíjet jinak, než tomu bylo před válkou. Zdejší průmysl se stane konkurentem. Když však nebude existovat, nebude ani konkurent. Ale ani to nevysvětluje, proč 14. února 1945 musely bomby dopadat na Prahu.