KSČM slaví v těchto dnech 30 let své existence. Jakých to bylo 30 let?
Myslím, že oněch třicet let byla doba, která ukazuje na schopnost radikálně levicové strany, kterou KSČM je, bojovat za práva obyčejných lidí. Být, abych tak řekl, na tepu života české společnosti. A pokud jde o samotný vznik Komunistické strany Čech a Moravy? Šlo o logický krok po listopadových událostech 1989. Samotné rozhodnutí založit stranu nebylo ovšem jednoduché, ale čas ukázal, že v březnu 1990 vznikla strana, která byla schopná oslovit část bývalých členů KSČ a nabídnout jim pokračování v jejich činnosti. Nakonec nám nebylo ani líto těch, kteří zahodili stranické průkazy. V nové straně totiž zůstali lidé, kteří myšlence socialismu věřili a neměli se ve své minulosti za co stydět.
A dále se ukázalo, že činnost levicově orientovaného subjektu je více než potřebná. Postupně se KSČM stala trvalou součástí české politické scény, nebo nejdříve ještě česko-slovenské. Tehdy, jak víme, ještě dva roky Česká a Slovenská Federativní Republika existovala a i v těchto zmíněných dvou letech jsme byli schopni obhájit naši existenci. Co však považuji za nejpodstatnější, je to, že jsme nebyli a ani dnes nejsme jen nostalgickými »vzpomínači« doby minulé, ale že dnes můžeme konstatovat, že máme pět tisíc členů, kteří nikdy nebyli v KSČ ani v jiné politické straně Národní fronty, že máme nové mladé členy. A jsou to nejen mladí lidé, ale i lidé, co mají určitou zkušenost, umějí srovnávat.
Samozřejmě v politické práci jsme měli velká pozitiva i velká zklamání, byli jsme schopni dosáhnout i na druhou příčku popularity, byli jsme druhou nejsilnější politickou stranou, která byla v radách devíti krajů, tedy v exekutivě krajů. Čili byli jsme úspěšní ve třech čtvrtinách České republiky. Je pravda, že naši odpůrci nám tento úspěch nepřáli, což je logické. My jsme na to v roce 2016 však nereagovali dostatečně a zcela správně, takže jsme zaznamenali propad v krajských volbách. Zároveň ovšem vidím úspěchy v Ústeckém kraji, aktivitu našich krajských zastupitelů v Moravskoslezském kraji, v Jihočeském kraji, vnímám obrovskou práci, kterou odvádějí naši krajští zastupitelé. Musím konstatovat, že jdeme správnou cestou, cestou obhajoby zájmů většiny společnosti, nikoli nějakých marginálií, nikoli utápění se v problémech neslučitelných menšin, ale stále myslíme na rozvoj naší rodné vlasti jejích občanů.
Myslím, že máme šanci se na podzim 2020 vrátit zpátky k lepším výsledkům v krajských volbách. Potvrzuje to skutečnost, že lidé chodí za mnou i za jinými funkcionáři KSČM, prostě za svými krajskými zastupiteli a nejen, že se svěřují se svými bolestmi, ale ptají se nás, jak bychom řešili jejich konkrétní problém. Důvěra se vrací postupně a lidé si vybírají nejen podle jména, ale hlavně podle práce a činů, ještě více než jen podle programu.
Při takových výročích, a to se týká i třicetiletí KSČM, se ptávám, jakou vizi ten, kdo slaví, má pro další léta. Kde byste chtěl vidět KSČM, dejme tomu, za pět, deset nebo třicet let?
Cílem je samozřejmě mít podíl na rozhodování v České republice. Jsem přesvědčen, že máme před sebou, jako radikálně levicová strana, výbornou perspektivu, i když kyvadlo dějin není zatím na levé straně, ale spíše napravo v celé Evropě. Pokud však budeme poctivě pracovat na našem programu, na jeho plnění, pokud budeme dobrou prací získávat nové členy strany, tak si myslím, že za 30 let můžeme být jednou z nejsilnějších politických stran nejen na české politické scéně, protože máme jednu výhodu...
...výhodu?
Máme totiž za sebou historii, kterou jsme byli schopni pochopit, vybrat si z ní to, v čem určitě pokračovat nebudeme, a zároveň to, co naopak chceme dělat dál, protože se to osvědčilo. Když mluvíme o socialismu, tak se nevracíme, ale jdeme vpřed k socialismu 21. století. A výhodou je navíc to, že v naší historii nejsou takové excesy, jaké jsou v historii ODS, ODA, ČSSD nebo KDU-ČSL.
A už vůbec nesrovnatelně jinde jsme oproti politickým stranám na jedno použití. Kdo dnes ví, co jsou zkratky KDS, OH, US, VV nebo kde jsou dnes Zelení nebo LIDEM? Mám na mysli ty, které mediálně zasvítily, dokonce byly ve vládě, potom propadly v dějinném kontextu, takže si na ně už nikdo nevzpomene, ani na jejich jména - strany, které tu byly v 90. letech s různě recyklovanými politiky.
Takže cíl je jednoznačný: mít co největší podíl na rozhodování o dění v České republice.
Zmínil jste rok 1990. Velká část našich obyvatel si ho nepamatuje, nebo byli příliš mladí, aby si ho zapamatovat mohli. Jaká to vlastně byla doba a za jaké situace vznikala KSČM?
Byla to doba hledání budoucnosti. Samozřejmě řada lidí chtěla vědět, proč komunistická strana ztratila důvěru lidí ve společnosti. Někteří odpověď směřovali jenom k vlivu zahraničí, jiní zpytovali svědomí a ještě jiní hledali novou cestu. Nejdůležitější bylo, abychom byli schopni obhájit vlastní existenci, a to na principu obhajoby vlastní práce, že skutečně za pomlouvaných více než čtyřicet let komunisté československou společnost přivedli do moderní evropské a světové společnosti jako funkční systém, který má, jako každá lidská činnost, své vady, které však nejsou pravidlem, ale mohou jako poučení sloužit k tomu, aby se některé činy neopakovaly.
Další pozitivní věcí bylo, že jsme nebyli svázáni jakousi jednotnou politickou linií sovětského typu, že můžeme hledat mezi komunistickými a dělnickými stranami i jiné vzory, ať už jde o vzory evropské, jihoamerické či asijské, a poučit se z nich či pokusit se hledat vlastní suverénní cestu. První zkouškou byl rozpad Československa.
Vraťme se však k onomu ustavujícímu sjezdu a ke spolupráci se slovenskými komunisty...
Musím začít poděkováním všem delegátům ustavujícího sjezdu KSČM za to, že jsme nerozbili společnou politickou stranu a řekli jsme, že naše národy, Češi a Slováci, jejich komunistické strany, musí hledat cestu, ale cestu společnou, jak dál. To se osvědčilo. Obě strany, česká i slovenská, ukázaly, že byly schopny hledat cestu společného postupu například při rozbití jednotné Československé republiky. Nakonec jsme to byli právě my a slovenští komunisté, kteří udrželi společnou vzájemnost. Až do nynějška se tak konají setkání na československých hranicích, na Moravě nebo na slovenské straně. A byli jsme to také my, kteří v roce 2004 přispěli k tomu, že Česká a Slovenská republika, když už tak bylo rozhodnuto v referendu při vstupu do EU, nevytvořily hranice horší než za druhé světové války. Když oba národy slovenským státem a protektorátem vlastně měly být odděleny a hrozba, že se to bude opakovat, byla obrovská.
Takže právě v této době jsme osvědčili naši sounáležitost a schopnost se postarat o zájmy národních států a o jejich další spolupráci.
V čem vlastně se KSČM lišila od strany, která na mimořádném prosincovém sjezdu v roce 1989 zkolabovala?
Jako nosné, tedy hlavní, se ukázalo od sjezdu po registraci, že jsme poučeni z porážky prvního pokusu o sociálně spravedlivou společnost, tedy o socialismus. Byli jsme schopni vyvodit závěry, že společenské není jen státní. Podpořili jsme řadu klasických společenských organizací a byli jsme úspěšní. Ať už to bylo sdružení včelařů nebo šlo o jiná společenství, třeba myslivců, rybářů, hasičů. Pochopili jsme, že nejde jen pracovat s lidmi v politické straně, ale především ve spolcích, které potřebuje každá společnost, každý stát. V tom jsme, myslím, dodnes úspěšní.
Politický program, který jsme schvalovali v roce 1992 a který dnes aktualizujeme, se ukázal jako nosný. Tady byl rozdíl od těch, kteří utíkali od názvu a radikálního levicového programu a třeba se stali za 5-6 let po událostech 1989-90 dokonce vládními stranami. My jsme tehdy nebyli netrpěliví, dělali jsme věci postupně a neustále jsme je konzultovali jak v členské základně, tak mezi našimi sympatizanty. Vytvořili jsme systém komunikace s příbuznými i programově odlišnými stranami a nikdy jsme se nebáli jít do střetu. Také náš model se ukázal v Evropě jako nejživotnější.
Jako nejživotnější?
Ano, nejživotnější, protože trvalejší. Evropské politické strany, které se přejmenovaly nebo »odešly« programově jinam, neuspěly. Např. v Polsku není komunistická strana nejen parlamentní stranou, ale i širší nekomunistická levice je tady velmi oslabená. Na Slovensku se našim přátelům nepodařilo udržet jako parlamentní strana a v letošních volbách ani nekandidovali pro nedostatek prostředků. V Maďarsku Komunistická dělnická strana postupně zmizela z parlamentu a její volební výsledek je kolem jednoho procenta, i když má teoreticky velmi dobře vyškolené vedení. Když se podíváme do Rumunska, kde to bylo po převratu velmi složité, komunistická strana nemůže ani existovat a vzhledem k tomu, že byla zakázána, tak i radikálně levicová strana tam má velké potíže. Nejiné je to na Balkáně, kde proběhla válka v 90. letech. Obnova komunistických stran je i v důsledku těchto válek velmi složitá. Je tu pochopitelně i bývalý postsovětský prostor. Mám na mysli Bělorusko, Ukrajinu, ale i například Moldavsko, kde proběhl obdobný proces jako u nás a komunistická strana tam byla od roku 2002 téměř 10 let znovu nejsilnější a vládnoucí stranou. Situace se však změnila a vládnoucí už není, i když je stále stranou silnou.
Abych to ale shrnul: chyby v rozhodování se vždy ukážou až v dlouhodobém hledisku.
Dobře, ale vraťme se k nám...
My jsme sice v roce 2002, 2006, 2012 a 2013 dosáhli na nejlepší volební výsledek v třicetileté historii, nyní však došlo k velkému poklesu našich preferencí. Jsme na tom sice hůře, ale stále perspektiva našeho růstu existuje, a to z několika základních důvodů. Jsme respektovanou politickou stranou s programem, který je vnímán jako reálný a realizovatelný. Proto proti KSČM používané prostředky jsou mnohem důmyslnější. A to, co politická pravice používá proti našim soudruhům v jiných zemích, by u nás bylo směšné.
Nerozumím. Co máte na mysli?
Například porovnávání KSČM, s její třicetiletou existencí, s KSČ z 50. let, se kterou ani člensky nemáme moc společného. Už v první vaší otázce jsem řekl, že máme víc jak pět tisíc členů, kteří neprošli nikdy Komunistickou stranou Československa, neprošli ani nějakou jinou stranou Národní fronty. Jsou to jak mladí lidé, tak lidé se zkušenostmi, kteří si dobře uvědomují, pokud srovnávají činy pravicových vlád a KSČM, že daleko perspektivnější jsou cíle komunistů. Nejsme zatíženi podivnými privatizacemi, ani korupcí, řešíme následky restitucí, i když máme řadu nepřátel právě kvůli tomu. Možná jsme v letech 1993 až 2013 dostatečně mediálně nezvládli odhalování podvodů ve veřejných zakázkách, což mnozí i dnes považují za normální, možná jsme málo využili propagaci našich záměrů, tedy třeba toho, že za méně peněz jsme schopni, dostaneme-li takovou možnost, vytvořit více. Je ovšem pravděpodobné, že od nás občané očekávali, že půjdeme mnohem razantněji za cílem vytváření sociálně spravedlivé společnosti, protože nespravedlnost a snižování důstojnosti člověka lidé neodpouštějí. A to, že nejsme spojeni s korupcí, nespravedlnostmi, že jsme se nepodíleli na podivných privatizacích, restitucích, je zřejmě pro lidi málo. Oni chtějí mít především svou důstojnost a chtějí, abychom ji pro ně zabezpečili. A to jim KSČM v programu musí nabídnout. Jen musí být pravděpodobně jasnější náš postup i vůči současné vládě přesto, že jsme umožnili její vznik, že musíme být mnohem radikálnější.
Potvrzují to zkušenosti našich krajských zastupitelů, kteří se nebojí navrhovat třeba rozšíření veřejného sektoru, což má velmi dobrý ohlas u veřejnosti, že se nebojí radikálně napravovat nebo navrhovat nápravy chyb z předchozích krajských koalic. Například Ústecký kraj, tam už vznikla autobusová doprava ve vlastnictví kraje. Krajský dopravní podnik, to je krok dopředu. Proč platit soukromým dopravcům z daní občanů a stávat se ve složitých situacích jejich rukojmími? Proto také KSČM navrhuje znovu a razantně a s finanční podporou návrat nejzákladnějších potřeb do rukou veřejného sektoru. Zejména jde o vodu, vodovody, kanalizace, zdroje vody. Musíme umožnit, aby je obce mohly vykoupit, protože není důvod, aby je vlastnil jen stát, ale měly by je vlastnit obce, které znají místní potřeby, případně sdružení obcí, a pouze delší, páteřní soustavu by mohly vlastnit kraje nebo státní organizace. A na to je nutné vytvářet prostředky ve státním rozpočtu.
Nebo zdravotnictví. A opět mohu uvést přiklad: Když krajské vedení KSČM stojící v čele ústecké koalice přebíralo zadluženou Krajskou zdravotní v Ústí nad Labem, bylo jasné, že se musí udělat nejen tlustá čára za minulostí, ale že se musí řešit obrovský propad zdejší samotné zdravotní péče, finance, a vytvořit z ní funkční podnik ve veřejných rukou. To se podařilo. Výsledkem je například nová onkologie a chirurgie. Přebíráme krachující nemocnice, ať už v Rumburku nebo v Litoměřicích, nebo se aspoň intenzivně jedná o tom, abychom je převzali.
My v Jihočeském kraji jsme přebírali zkrachovalou nemocnici v Dačicích jako Jihočeský zdravotnický holding, ale zatím se nám nepodařilo pro nereálnost názorů některých sociálnědemokratických politiků prosadit, že nemocnice budou neziskové organizace. Takový zákon jsme prosadili v době, kdy byl ministrem pan Rath. Protože však měl přehnaně nereálné požadavky, tak jeho část zrušil Ústavní soud. Pravice toho využila a samotný zákon byl potom zrušen. Budeme se však k němu muset vrátit, protože do budoucna přece není možné, aby ze zdravotnictví šly peníze na zisky manažerů, ale naopak musí jít zpět do zdravotnictví. Od toho je zdravotní pojištění. Samotná pandemie COVID-19 to jasně ukazuje.
Také dalším problémům se věnujeme a budeme pokračovat ve snaze je řešit. Mám na mysli například ochranu přírodního bohatství, boj za čistotu ovzduší, atd. Tedy KSČM za uplynulých 30 let byla schopna předložit komplexní program společnosti, který zahrnuje všechny složky společenského rozvoje a navíc je reálný. Jde o to, aby se občan nemusel obávat, že bude bez elektřiny, vody, že nebude dostupná doprava a že privátní subjekty se mezi sebou v rámci konkurenčního boje poperou natolik, že by mohlo dojít, použiji to cizí slovo, k blackoutu, který bude znamenat konflikt celé společnosti.
Z čeho, podle vás, pramení antikomunismus, ať už v médiích nebo přicházející z dalších politických stran?
To je dobrá otázka, protože ten vzniká ze strachu, že lidé si dobře uvědomí, kdo má program ve prospěch většiny a kdo nikoli. Programy některých politických stran jsou sice zdánlivě komplexní, ale jsou ve prospěch jedinců či určité skupiny lidí, nikoli celé společnosti. Tak třeba daňové návrhy TOP 09, ODS, Starostů. S podivem zjišťuji, že v nich jde o nahrávku nadnárodním korporacím, namísto o skutečný zájem našich občanů.
Antikomunistické útoky nebo postoje jsou důsledkem obavy z toho, že občané České republiky si uvědomí perspektivnost návrhů KSČM a přestanou volit pravicové strany, anebo strany populistické. Obava je obrovská. Pramení z toho, že politické strany na jedno použití nebo ty, které skutečně odpovídají za vývoj uplynulých 30 let, se bojí o svou budoucnost a budoucnost jejich politického myšlení. Mám na mysli ODS, nebo dříve Unii svobody a jejich následovníky, např. Věci veřejné, ale i KDU-ČSL, která doplatila na vládnutí ČSSD.
Stojí za to si uvědomit, vracíme-li se do historie a ke strašáku padesátých let, že už 12 let po Únoru 1948 došlo k prvním rehabilitacím a k pokusu tehdejší KSČ o integraci společnosti. Šlo o to, aby se už nedělila, aby fungovala občanská společnost směřující k prospěchu všech nebo alespoň většiny obyvatel. Totéž vedlo i k pokusu o nové pohledy na rozvoj socialistické společnosti v roce 1968. Také po tomto roce jednotlivé kroky tehdejších komunistů směřovaly k tomu, aby společnost byla integrována, i když se to, žel, nepovedlo podle záměrů. A dnes? Třicet let jsme tady svědky neustálého dělení společnosti na ty, kteří smějí, a na ty, kteří by vůbec neměli. Myslím, že tento problém by měli rozhodnout voliči. Záleží ovšem jen a jen na nás, zda voličům budeme schopni náš program přiblížit, jak pro něj budeme schopni voliče získat. Na rozdíl od ostatních stran jde o program pro většinu obyvatel naší vlasti. A to je jeho přednost.
KSČM je prostě po 30 letech politickou stranou reálné a realistické politiky, která je schopna vládu té či oné strany přinutit, aby program plnila ve prospěch většiny společnosti. Tam, kde nebylo našeho tlaku, tak žádná vláda svůj program neplnila. Jednoduše řečeno platí, že pokud občan chce, aby se sliby plnily, tak volí KSČM, a ta je schopna to zajistit.