Nastává nám máj – měsíc, v němž si připomínáme 75. výročí osvobození naší vlasti od nacistického Německa. Osvobozování nynějšího území Moravy započalo už v březnu a dubnu, aby posléze pokračovalo až do Čech, kde bylo v květnu završeno.
Po Listopadu 1989 nastalo období, v němž byly osvobozující operace, především Rudé armády, znevažovány, ostouzeny a všelijak zpochybňovány. A tak od devadesátých let začali uvědomělí vandalové (občas i lokální politici) ničit pomníky našich osvoboditelů. Jiní zase - kupříkladu učitelé a středoškolští profesoři – začali novodobé dějiny vykládat po svém. Často na popud „badatelů“ z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), anebo proto, že si to ředitelé jejich škol tak přáli. Naopak osvobozování západních Čech, zejména Plzně, americkou armádou stalo se jakýmsi polistopadovým mýtem. Osvobození západočeské metropole začalo pravicové vedení města Plzně - za vydatné pomoci jím spřízněných médií – prezentovat jako doslova spasitelské. Mnohdy fanatické plzeňské oslavy v sobě nezapřely překotnou adoraci historické události, jež se nestala zrovinka tak, jak je slavícím Plzeňanům nakazováno. Vraťme se k nedávné skandální události odstranění sochy maršála Ivana Koněva v Praze počátkem letošního dubna, kdy starosta městské části Ondřej Kolář zneužil nouzového stavu k likvidaci pomníku. Proti tomuto postupu protestovala KSČM, Rusko prostřednictvím svého pražského velvyslanectví i prezident Miloš Zeman. Památník byl zřízen jako výraz vděčnosti sovětskému veliteli v roce 1980. Doplňme, že jednotky 1. ukrajinského frontu, kterému maršál Koněv velel, zbavily Prahu od nacistů 9. května 1945.
Podíváme-li se do období před pětasedmdesáti lety bez zaujatosti a tendenčního přibarvování, musíme konstatovat, že největší podíl na osvobození od fašismu měla Rudá armáda. Vždyť rudoarmějci osvobodili většinu území pozdějšího Československa, a padlo jich přitom na 144 tisíc. Rusové ale dnes přece nemohou být hrdiny, neboť Rusko je podle mnohých, především pravověrných politiků, Říše zla! Přitom příslušníky Rudé armády tehdy byli Rusové, Ukrajinci, Bělorusové a další národnosti. Své životy u nás dále položili Rumuni, kterých padlo na 33 tisíc, u 1. Československého armádního sboru generála Ludvíka Svobody při bojích na čs. území od září 1944 do konce války to bylo asi 3500 mrtvých. Amerických vojáků u nás padlo několik desítek.
Je na nás, na komunistech, abychom svým potomkům vysvětlovali, že falšování dějin je pouhou hrou zbabělých. Za zbavení se od fašistického jha děkujeme především těm, kteří přišli od východu. Nenechme se zastrašit a pojďme si v ulicích s kvetoucími stromy připomenout všechny oběti osvobození naší vlasti v roce 1945, ale i ty, jež své životy položily během nacistické okupace. Tito všichni nesmí být zapomenuti!