Rozhovor Haló novin s Milošem Titou, kandidátem KSČM do Senátu v obvodu Česká Lípa
Kandidujete do Senátu. Jaký je podle vás jeho hlavní smysl?
Jak už jsem mnohokrát zmínil při pohovorech s lidmi, Senát vnímám jako jistou pojistku proti chybám, neprofesionalitě a případné zbrklosti Sněmovny, jako hlavní zákonodárné síly. Rovněž samozřejmě i proti chybám moci výkonné, v intencích zákonů. Myslím, že Senát by tuto funkci měl plnit nejen u zákonů nových, ale i u těch letitých, i ty by mohl posuzovat a napravovat. A nejlépe by bylo, kdyby tato činnost Senátu směřovala ke zjednodušení právního systému. Ani dnes sice neznalost zákona neomlouvá, ale na každý úkon můžete mít klidně tři právní názory. To je snad dobré pro právníky, nikoliv ovšem pro občana. Zní to možná ohraně, ale Senát by skutečně měl být onou »radou moudrých«, pokud možno ne ješitných.
Jak byste přesvědčil voliče, který Senát nemá rád, aby k volbám přece jen šel?
Těžko voliče přesvědčovat k lásce k této instituci, když vidí, jak si v posledních letech vede. Už jen to, že prebendy senátorů mnohdy značně překračují penzum jimi vykonané práce. Přesto je třeba se snažit, aby se Senát stal tím, čím se stát měl. Voliči by měli svou vůlí rozhodnout o tom, že v něm nebudou zasedat ti, kteří s jeho pomocí hájí jen vlastní zájmy. Vezměte si jen, kolik podnikatelů se nám tam vystřídalo. A mám dojem, že především proto, aby si ohlídali nedotknutelnost svého byznysu. Jistě ne kvůli čistotě právního řádu, spíše naopak.
A nakonec, i pro eventuální zrušení Senátu musíte mít dostatek poctivých hlavně v tom Senátu. Těch, kteří, pokud se činnost Senátu nezlepší, pochopí jeho nefunkčnost a zvednou pro zrušení ruku. I volba takových lidí je možnost, voliči to mají ve svých rukou.
Krom toho si myslím, že je lehčí obětovat těch pár desítek minut u volebních uren, než se dalších šest let užírat a vztekat.
Co byste v Senátu chtěl prosazovat, co hájit nebo čemu bránit?
Především bych chtěl hájit jeho funkčnost v tom smyslu, jak jsem již uvedl. A jako dopravní inženýr bych se chtěl věnovat řešení dopravní problematiky našeho státu, tedy tranzitní země s vysokou hustotou dopravy. Projel jsem si pár států tzv. západního i východního bloku a mohu srovnávat různé druhy řešení. To naše není nejšťastnější. Myslím si, že na tranzitu naše republika víc prodělává, než získává. O bezpečnosti provozu ani nemluvě.
Zároveň bych také, jako příslušník Hasičského záchranného sboru ČR, chtěl přispět ke zlepšení podmínek pro práci hasičů. A to nejen po stránce jejich vybavenosti, ale také kompetencí a zjednodušení legislativního rámce. Té administrativy se mi zdá zbytečně moc. Navíc je značně komplikovaná a nesrozumitelná. Ostatně jsme v letošní koronavirové krizi viděli, jak se vesele překračují krizové zákony, a dokonce i zákon kompetenční.
Zabránit bych chtěl tomu, aby se Senát zabýval zlovolnými a vztekem a záští vyvolanými záležitostmi, jako jsou trestní oznámení na exekutivu pro malichernosti. Neboli různými »trucakcemi«. To nechť si senátoři dělají zdarma, ve svém volném čase, a hlavně za své.
V souvislosti s územním principem volebních obvodů senátorů bych rád prosadil, aby senátor měl větší zákonné možnosti pomoci s řešením problémů svého volebního obvodu. Současné pravomoci se mi v tomto smyslu zdají nedostatečné. Mnohé volební sliby obsahují, co vše v místě senátor prosadí, aniž by k tomu měl zákonné prostředky.
Co máte v politice za sebou a co z toho by se vám mohlo v Senátu hodit?
V politice působím vlastně od roku 1992, kdy z vojenského prostoru Ralsko vznikla obec Ralsko. Vlastně jsem se podílel už na jejím vzniku, kdy se s rušením vojenského újezdu řešilo, co s tímto územím. Ralsko - dnes už město - mělo šest osídlených oblastí na rozloze 180 km2. Nabízelo se několik možností: jednotlivé obce, rozdělení a přičlenění k jiným obcím, nebo vznik velkého celku. Poslední varianta zvítězila, protože malé obce by se neuživily, a pod jiné obyvatelé jít nechtěli.
Pak jsem vystřídal funkce radního, předsedy finančního výboru i dvě období starostování. A myslím si neskromně, že jsem v žádné funkci příliš nezklamal.
V roce 2000 jsem byl při vzniku krajů jako bezpartijní osloven Okresním výborem KSČM v České Lípě, zda bych za stranu nechtěl v krajských volbách kandidovat. Byla to výzva, jak získat nové zkušenosti a zároveň z pozice »krajánka« více podpořit Ralsko samotné. Tak jsem kývl a šel do toho. A jsem v krajském zastupitelstvu dosud. Vystřídal jsem funkce člena i předsedy dopravního výboru, předsedy klubu i předsedy kontrolního výboru. V průběhu doby jsem absolvoval mnoho malých i velkých bitev, veřejných i zákulisních. Nejen za Ralsko, ale i za zdravotnictví, dopravu či školství. Ne vždy se vše povedlo, ale mnohdy i kompromis byl úspěchem.
Z těchto činností jsem získal zkušenost, že v politice se prolíná nepřeberné množství zájmů, často osobních, méně často pak veřejně prospěšných. I to, jak politika dokáže odkrývat skutečný charakter lidí. Zkušenost mě naučila rychle poznat, o co komu jde, kdo jak bude reagovat. Ale i rychle oddělit podstatné od nepodstatného, jak v ústním, tak v písemném projevu. Fascinuje mě, jak sebestřední někteří politici jsou, ale asi to k této činnosti tak nějak patří. To vše jsou zkušenosti, které by mně i v Senátu mohly pomoci.
Jak vnímáte současnou vládu? Zvládla podle vás koronavirovou krizi?
Vláda je jistý středový slepenec. Zdá se mi, že panu předsedovi vlády schází schopnost kompromisu. Přesto, že poradců má asi nepřeberně. Jako pozitivum vnímám, že má, dle mého názoru, poměrně jasný cíl. A snaží se ho dosáhnout, i když s mnohým kličkováním.
Koronavirovou krizi se vládě, přes mnohé přešlapy, podařilo zvládnout velmi dobře. Ono se světovou pandemickou krizí zatím zkušenosti nebyly, a když řešíte věci za pochodu, a mnohdy s protichůdnými názory odborníků, je to tak trochu sázka do loterie. Nicméně i zde, nebo možná právě zde, se projevila ta slabina právního řádu i jednotlivých zákonů. V rámci svého zaměstnání mám možnost vidět, jak důležité jsou právě tyto krizové zákony.
Ale vláda to měla ulehčeno i tím, že se drtivá většina občanů zachovala zodpovědně a uvědomila si, že zde jde bezbřehá demokracie stranou a je třeba dodržovat určité principy. A objevila mnohdy ztracenou solidaritu. Za to vše patří občanům dík. Samozřejmě nejvíc zdravotníkům a pracovníkům sociálních služeb. Mnozí z nás si ani nedokážou představit, jak náročná – především psychicky – je jejich práce i v běžných podmínkách. Natožpak v podmínkách krizového stavu. A dík patří samozřejmě i hasičům, kteří jdou tam, odkud jiní utíkají.
Co by nyní podle vás měla udělat vláda pro oživení ekonomiky?
Tady jako neekonom si netroufnu nic nabízet. Určitě by bylo pro nastartování ekonomiky snazší, kdyby strategicky důležité podniky byly v rukou státu. A jistě by se mělo zapracovat na pobídkových programech pro rozvoj domácí výroby. Letošní rok ukázal, jak důležitá je soběstačnost alespoň v základních odvětvích. Tou pobídkou může být i řešení problematiky další činnosti Fondu státních hmotných rezerv.
Kdo z vlády má vaši důvěru a čí výkon se vám naopak nelíbí?
Jednoznačně se mi nelíbí pan ministr zahraničí. Jeho kroky mají mnohdy velmi daleko od standartní diplomacie, pro tuto funkci se vůbec nehodí. Pan ministr zdravotnictví je sice velmi snaživý a pracovitý, ale chybějí mu zkušenosti. Životní i politické. Mnohdy se nechá vlákat do účelových pastí. Paní ministryně sociálních věcí je trochu mimo realitu, ta už je v rukou krajů. Paní ministryni financí si netroufnu hodnotit. A páni ministři vnitra a armády – silových ministerstev – by si měli uvědomit, čemu ta ministerstva slouží. Chápu, že u armády jsme vázáni nějakými smlouvami – se kterými obecně nesouhlasím – nicméně ta vzývaná dvě procenta na zbrojení by se dala využít účelněji, skutečně na obranu integrity území našeho státu. Musíme si uvědomit, že již po staletí jsme nárazníkovým pásmem, ať už máme za spojence kohokoliv. A tak nás mocnosti vnímají.
Co nebo kdo vás nejvíc rozčiluje v české politice?
V české politice asi nejvíc představitelé tzv. opozičního bloku. Jejich zásadně negativistické postoje ke všemu, co se v této zemi děje, škodí nejen státu, ale i jejich vlastním stranám. Vnímám a respektuji různorodost politických názorů, ale očekávám konstruktivní dialog, nikoliv nenávistné pokřikování. A to, co se občas děje ve Sněmovně, bych spíše čekal v banánových republikách. Chybí už jen mlácení botou o řečnický pult nebo rvačky v poslaneckých lavicích.
Vadí mi také ty různé »milionové chvilky«. Jejich přínos pro společnost je nulový, náklady na jejich činnost jistě nemalé. A bohužel mi tyto akce mnohdy připomínají počátky 30. let minulého století v Německu. On vůbec celý tzv. euroatlantický kulturní okruh začíná upadat do bezbřehého barbarství, krytého slovy o demokracii. Prolamování tisíciletých tradic, postavených na principu křesťanství, mi nápadně připomíná počátek zániku říše římské.
V nemalé míře mě samozřejmě rozčilují i neobjektivní sdělovací prostředky, snažící se jen o to vyhrabat na kdekoho nějakou špínu. A když to nejde, tak si ji vymyslet.
Smutno je mi z úpadku vzdělanosti obyvatel a devalvace vzdělávacího systému, to je snad někým řízené. Karlova univerzita kdysi produkovala absolventy, kteří postrkovali svět kupředu, dnes takové, kteří ho držením za šos brzdí. A značná část ministrů školství se na tom podílela. Snad to souvisí i s tím, že méně znalý a vzdělaný snáz podlehne překrucování skutečností. Nejen dějinných.