Rozhovor Haló novin s docentem Václavem Šenkýřem, kandidátem KSČM do Senátu ve volebním obvodě č. 33 – Děčín
Evropský parlament schválil rezoluci, která mezi nacismus a »komunismus« v podstatě dala rovnítko. Jak se na to díváte?
Toto ztotožňování pojmů je jednak výrazem absolutního nepochopení podstaty obou hnutí, jednak projevem zlého úmyslu s cílem komunistické hnutí v myšlení lidí poškodit. Poučení nacházíme v logice historického vývoje lidstva, kdy například feudální společnost byla pokrokem proti otrokářské společnosti, kde dominantní vztahy mezi lidmi byly určovány vlastnictvím otroků, a kapitalistická společnost byla pokrokem proti feudální společnosti, kde dominantní vztahy mezi lidmi byly určovány zejména vlastnictvím půdy a někdy též vlastnictvím poddaných. Komunistické hnutí si dalo za cíl osvobodit člověka sevřeného v kapitalismu soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. Fašismus, mimo jiné, si však klade za cíl zotročení, případně vyhubení celých národů.
Pojmové ztotožňování nacismu a komunismu využívá chyb, kterých se komunistické hnutí dopustilo pod tlakem vnějších nepřátelských tlaků i v důsledku chyb a nezákonností vedoucích představitelů (zejména Stalina) v určitém období. Poukazování na tyto chyby a nezákonnosti v současné době je jako vlamování se do otevřených dveří.
Komunistické hnutí se samo, svými vnitřními silami, dopracovalo k tomuto poznání, zejména po XX. sjezdu KSSS v roce 1956, kdy byl odhalen tzv. kult osobnosti Stalina, v jehož důsledku došlo k chybám a tragickým omylům. Na to doplatili životem i někteří představitelé tohoto hnutí. V počátečním období, po získání politické moci, se v komunistickém hnutí projevilo to, co se projevilo i po Francouzské buržoazní revoluci, odkud vzniklo rčení, že »revoluce požírá vlastní děti«.
Z historického vývoje je komunistické hnutí poučené. U nás to začalo už okázalým odstraněním (odstřelem) velkého pomníku Stalina v Praze a postupnými rehabilitacemi nespravedlivě postižených z období padesátých let. Není známo, že by fašismus veřejně odsoudil své zločiny s cílem je napravit.
Už název »komunistický« vzbuzuje u některých lidí emoce. Proč je to slovo pro ně tak dráždivé?
Vidím to jako důsledek působení zejména mainstreamových sdělovacích prostředků, které při zobrazování historických zkušeností zamlčují, nebo přímo potlačují význam pozitivních přínosů, které komunistické hnutí přineslo pro obyčejné lidi, a zamlčují i to, že komunistické hnutí samo svým vnitřním přerodem odsoudilo chyby, kterých se v minulosti dopustilo. Proti komunistickému hnutí se používá metoda nacistického ministra propagandy: »Stokrát opakovaná lež se v masách lidí stává pravdou.«
Jaká jsou podle vás hlavní lidská práva? Já osobně nejsem totiž stoupencem teorie pana Pompea, že hlavní je právo na majetek a náboženskou víru. A co vy?
Něco tak zploštělého, co předvedl pan Pompeo, jsem ještě neslyšel. Bylo by to na dlouhé filozofické pojednání. Lidská práva jsou zakotvena v celé řadě dokumentů. Poprvé byla lidská práva zakotvena ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana v roce 1789 a dostala se v rámci univerzálního pojetí i do OSN v podobě Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Je to poměrně široký dokument, který přesahuje možnosti tohoto sdělení.
V souvislosti s tím, anebo bez této souvislosti, se v Praze začaly strhávat pomníky a glorifikovat ti, kteří se připojili na stranu nacistů. Jak se na to díváte vy, z okraje republiky, koutu, který osvobodila Rudá armáda při svém »pochodu na Prahu«?
Při cestě po republice je znát určitý rozdíl v politické atmosféře mezi Prahou a tzv. venkovem. Největší rozdíl vidím mezi Severomoravským a Ústeckým krajem na jedné straně, a Prahou na straně druhé. Ve jmenovaných krajích i ostatních krajích tzv. venkova jsou lidé bezprostředněji spjati s vytvářením hodnot nezbytných pro život. Extrémní chování jednotlivců nebo skupin, které by prosazovaly zvrácené chápání lidských hodnot, by zde narazilo na odpor více než ve velkoměstě, jakým je Praha. A pokud jde o takové extrémní chování, jaké předvádí například pan starosta Novotný v Praze-Řeporyjích svojí prezentací vlasovců v závěru druhé světové války, v mimopražském volebním obvodě by těžko ve své funkci obstál.
Proč jste se vy osobně stal komunistou a kandidujete za KSČM?
Pro mne vstup do komunistické strany ve svých osmnácti letech byl přirozeným vývojem vlivem prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Narodil jsem se totiž v dělnickém prostředí, kdy oba moji rodičové byli členy komunistické strany, jeden můj dědeček, dělník v kamenolomu, již za první republiky byl členem komunistické strany a druhý dědeček, starosta v jedné středočeské obci, byl členem sociální demokracie. Mé politické přesvědčení se prohlubovalo poznáváním společenských procesů jak u nás doma, tak i ve světě.
O to, abych kandidoval ve volbách do Senátu za KSČM, jsem byl požádán okresní stranickou konferencí, což považuji za vyslovení důvěry, kterou nechci zklamat.
Jste včelař. Kolektivismus včel vám je jistě z hlediska toho, o čem jsme se zmínili, blízký. Proč jste se vůbec dal na včelaření?
Můj zesnulý tchán, jinak venkovský učitel a šiřitel osvěty na vesnici, choval včely. Přistupoval jsem zpočátku k chování včel pragmaticky s představou, že to od něj okoukám, »dám k ledu« a dožiji-li se důchodu, budu mít program, abych jenom nekoukal opřený o polštářek z okna a čekal na smrt. Avšak chovat včely znamená sledovat přírodu. A tak jsem poznal tolik krásy kolem sebe, kterou jsem před včelařením nevnímal. A navíc, chovat včely znamená stále se učit…
Včelařím již mnoho let a neříkal bych pravdu, kdybych tajil, že neudělám občas nějakou chybu. A to člověka vede k potřebě hlouběji poznávat.
Shledáváte mezi včelstvy a lidmi nějakou paralelu?
V chování včel je obdivuhodné kolektivní chování a dělba práce mezi včelami. A také to, jak své společenství dokážou bránit za cenu ztráty vlastního života. Když vám dá včela, bránící své prostředí, žihadlo, zaplatí za to svým životem, neboť vytržením žihadla ze svého těla zahyne.
Pomáhá vám včelařům dostatečně stát, pokud byste pomoc dnes srovnával s pomocí před Listopadem?
Včelaření je od dob Marie Terezie státem podporovaná činnost. Obsah i forma této pomoci se mění. Po politickém převratu v roce 1989 včelaření muselo a stále musí překonávat řadu nesnází. Nejde jen o časté nemoci včel, kriminální krádeže celých včelstev, které jsme předtím neznali, ale zejména o cenový nárůst potřeb. Na podzim musíte včelstva nakrmit cukerným roztokem. Pamatuji, že jeden kilogram cukru stál 7,30 Kč. Porovnejte s dnešními cenami! Z tohoto hlediska dnešní dotační politika státu na podporu včelařství je stále nedostačující.
Kandidujete na senátora. Co byste chtěl, pokud byste byl zvolen, v této funkci prosazovat?
Můj volební program je širšího pojetí. Na předním místě však cítím potřebu snížit příliš velké sociální rozdělení naší společnosti. Za třicet let od politických změn jsme se v naší zemi dopracovali toho, že máme statisíce lidí ve finančních exekucích. Dvacet čtyři tisíc bezdomovců. A nemálo těch, kteří trpí ekonomickou nouzí. Tuto sociální nespravedlnost je třeba řešit zákonnou cestou, a to jak zdaňováním nezasloužených příjmů, tak lepším oceňováním těch, kteří vytvářejí materiální a duchovní hodnoty.