Dne 25. listopadu si čeští komunisté a vlastenci připomínají výročí narození nositele Řádu hrdiny ČSSR a SSSR, generála, ministra obrany a československého prezidenta Ludvíka Svobody (1895 – 1979).
Ludvík Svoboda se shodně se svým vnitřním přesvědčením vlastence účastnil protihabsburského i protinacistického odboje, během druhé světové války vedl jako brigádní generál 1. československý armádní sbor na východní frontě ve spolupráci s Rudou armádou Sovětského Svazu. Notoricky známá je cesta našeho armádního sboru, skvěle o ní vypovídají pozdější texty vojenských historiků i Svobodovy knižně vydané vzpomínky.
V době okupace byl nacisty zavražděn Svobodův syn Miroslav. Popraveni byli i oba bratři manželky Ireny Jaroslav a Eduard Stratilovi, její matka Anežka Stratilová a Svobodův synovec Jan Doležal. Dalších 15 členů z obou rodin manželů Svobodových bylo tři roky vězněno v internačním táboře ve Svatobořicích na Moravě.
Dne 4. dubna 1945 jmenoval prezident Edvard Beneš tzv. Košickou vládu. Ludvík Svoboda byl jmenován jako nestraník ministrem národní obrany.
Jako bezpartijní ministr obrany se v době únorové vládní krize, tedy pokusu o pravicový puč, postavil na stranu pracujícího lidu, požadujícího přijetí demise ministrů a jejich nahrazení. Národ se nechtěl vracet před Mnichov, dobře věděl, jaká politika a jaká třída ho k Mnichovu dohnala. Znal to dobře i Ludvík Svoboda, který za války zaplatil tu nejvyšší cenu. Svoboda pocházel z lidu, dobře si uvědomoval význam sociální spravedlnosti, která neměla co společného se zájmy pravice. Že generál následně vstoupil do řad KSČ byl už pak jen logický krok. Komunistou zůstal i po křivdě počátku 50.let. Po rehabilitaci se vrhl do aktivní činnosti na poli armády. Jeho volba prezidentem republiky v turbulentním roce 1968 znamenala potvrzení úcty, jaké požíval od obou našich národů. Jeho předchozí zásluhy byly garancí pevnosti v době, kdy slabost líbivého ale nerozhodného generálního tajemníka opojeného přízní médií vyprovokovala eskalaci situace.
Zklidnění dění po snaze uvrhnout naše národy do situace Maďarska roku 1956, tedy násilí a občanské války, po vojenské intervenci a po prověrkách, dění dovršené legálním XIV. Sjezdem strany, se neobešlo bez zbytečných obětí. Bylo tomu především tam, kde se za ideologickými hledisky skrývala snaha řešit si osobní účty. V této více než složité době byl, stejně jako předtím, Ludvík Svoboda stmelujícím prvkem společnosti, která po přestálé krizi chtěla normálně žít a zvyšovat svou životní úroveň, což se jí díky velkému pracovnímu vypětí podařilo.
Právem napsal básník Ivan Skála po Svobodově skonu báseň Odešel muž.
Po kapitalistickém převratu se osobnost Ludvíka Svobody „zaslouženě“ stala terčem antikomunistů. Ludvík Svoboda vadil – a to nejen jako komunistický politik, ale i jako vlastenec a bojovník proti fašismu. Urážky generála a prezidenta Ludvíka Svobody od současných neosobností jsou spíše snahou těch, kteří nemají potenciál zapsat se nějakým pozitivním přínosem do dějin našeho národa, aby špinili ty, jimž nesahají ani po kotníky.
Ludvík Svoboda byl vlastenec a komunista, skutečný státník a od svých mladých let hrdina – takový rozdíl od velkohubých žvanilů dneška, kteří se zmůžou na výměnu vulgarismů, nikoli však na čin, nedejbože podmíněný riskováním vlastního života, jako tomu bylo právě v generálově příkladu.
Važme si Ludvíka Svobody, braňme znevažování jeho odkazu i památky, protože toto znevažování znamená shazování všeho pozitivního, čeho náš národ dosáhl ve skutečném boji za samostatnost a především za republiku spravedlivou, bez nacistické okupace, bez zrádců i bez kapitalismu.
Že režimní média i představitelé kapitalistického Česka deformují obraz tohoto prezidenta – hrdiny je už jaksi ukazatelem hodnoty politického spektra, znakem osobnostních kvalit současnosti, znakem preference slabošství, kolaborace, výprodeje hodnot ve znamení kosmopolitismu a konzumu.
Braňme se tomu, aby se český národ propadl do bezideové stoky beznázorových kývačů, osob příliš bojácných, jdoucích s proudem a uznávajících pouze modlu kapitalismu, neoliberalismu, nešťastné zlaté tele konzumu a maloměšťáctví. Epopej extrémně náročného tažení z Buzuluku do májové Prahy roku 1945, následující odpor proti puči zástupců pravice o tři roky později, svízel křivd i postoj v krizovém období konce 60.let 20. století ukazuje skutečná měřítka vojáka i státníka, který byl za všech okolností odhodlaný nést odpovědnost a veškerá rizika.
Přáním českých komunistů a vlastenců by mělo být to, abychom se dožili, že v čele naší armády i státu jednou stane osobnost formátu Ludvíka Svobody, osobnost jeho morálního profilu, jeho odvahy – a řečeno slovy básníka: MUŽ.