Ke zdravým veřejným financím se budeme v dalších letech vracet složitě

15. 2. 2021

Rozhovor Haló novin s poslancem Jiřím Dolejšem, místopředsedou hospodářského výboru Poslanecké sněmovny

Rozpočet na letošní rok byl přijat pod tlakem krize. Jakou má naději na konečné plnění?

Rozpočet na rok 2021 byl schvalován v nejisté situaci na základě čísel ze září 2020. Především ale bez vlivu daňového balíčku, který může znamenat další výpadek na příjmech státu (až 90 miliard). Balíček prohlasovalo ANO proti svým partnerům s pomocí části pravicové opozice a až po rozpočtu. Mnohé bude tedy zřejmě jinak, proto vládní rozpočtáři už začali pracovat na novele zákona o státním rozpočtu. Ten v prosinci schválený zatím dosáhl za leden 2021 deficitu -31,5 miliardy, což je oproti lednu 2020 očekávané zhoršení. Dopad zmíněného balíčku se teprve projeví, stejně jako způsob zvládnutí zdravotní krize a »nakopnutí« ekonomiky.

Schválený rozpočet se tedy nepochybně bez výraznější korekce nenaplní. Vývoj zřejmě odkryje i značně formální zpracování dlouhodobé vládní koncepce konsolidace veřejných financí, což byla podmínka KSČM. Ke zdravým veřejným financím se budeme v dalších letech vracet složitě a nejspíš se ten proces protáhne v čase.

Výkon ekonomiky pod tlakem koronaviru klesá. Prý jen o několik procent. Je to pravda, nebo jde jen o údaje uvedené pro naše uklidnění?

Čerstvá data o vývoji hrubého domácího produktu potvrdila menší propad české ekonomiky v roce 2020, než byla původní očekávání.  S prvním jarním lockdownem se mluvilo až o -10 %, listopadová prognóza ČNB uváděla -7,2 % a nakonec český HDP dosáhl -5,6 %.  V mezinárodním srovnání světová ekonomika spadla o 3,5 %, ekonomika eurozóny České republiky o 6,8 %.

Relativně lepší čísla ČR na konci roku ale nejsou na potlesk pro vládu, je to dáno naším vyšším podílem průmyslu, který nebyl pandemií zasažen tolik jako služby. Projevilo se, že vypínání ekonomiky se na konci roku nedotklo velkých korporací a ty mohly exportovat. Lednová prognóza už předpokládá oživení ekonomiky +3,9 %, do kladných čísel by mohla přejít už v druhém kvartálu, tato předpověď je však zatížena značnými nejistotami. V každém případě bude letošní výkon ekonomiky ještě pod předkrizovou úrovní a s problémy, jak čelit riziku dluhové spirály bez sociálních otřesů.    

Dluh je dluh. Finanční mnohamiliardový propad bude nutné někde nahradit. Kdo nám vlastně půjčil, anebo jde o virtuální dluh?

V roce 2020 skončilo hospodaření státu s rekordním deficitem 367 miliard korun (oproti původnímu plánu -40 miliard). Způsobil to propad příjmů a potřeba čelit jak zdravotní krizi, tak kompenzovat výpadky v nejvíce postižených oborech ekonomiky. Letní novela zákona o státním rozpočtu počítala až s půlbilionovým deficitem. Z toho nebylo čerpáno 133 miliard korun, důvodem byl menší propad ekonomiky příjmů a nižší čerpání vládní výdajové rezervy. Loni tak státní dluh vyrostl na 2,1 bilionu korun oproti 1,6 bilionu v roce 2019. Nárůst o více jak půl bilionu za rok 2020 znamená dosažení podílu dluhu na HDP 37 %. V letošním roce už zřejmě tento podíl stoupne na 40 %. A reálnější se stává možný náraz na parametry tzv. dluhové brzdy (dluh by se podílel na HDP 55 %) v následujícím volebním období.

Pokud k již schválenému deficitu na letošní rok 320 miliard připočteme vliv daňového balíčku, bude vláda na financování státního dluhu v roce 2021 potřebovat asi dalšího půl bilionu. Dluh nyní šplhá k výši kolem 2,5 bilionu korun, je to dluh zcela reálný, na každého občana ČR připadne čtvrt milionu. Jeho financování vláda ČR řeší masivní emisí státních dluhopisů. Využívá pro nás výhodné situace na trhu, protože cena peněz je pro náš stát zatím relativně nízká (máme nízký rating). Těmito půjčkami vláda nyní vytváří rezervu ve finančních zdrojích a zlevní i dluhovou službu (splátky dříve vydaných dluhopisů). Rozhodující část vládních dluhopisů drží domácí či zahraniční korporace, menší části drží fyzické osoby (tzv. občanské fondy). 

Volby se nebezpečně blíží. Preference ANO poklesly. Myslíte, že se přece jen do voleb může Babišovo hnutí vzpamatovat?

Jistý propad preferencí hnutí ANO zřejmě odráží nespokojenosti především s nezvládáním důsledků zimní vlny nákazy a obavy lidí o budoucnost. Lednový Medián dal ANO 26,5 %, přitom voličské jádro ANO podle této agentury je jen 18,5 % (třetina voličů Babiše váhá). To nemusí ještě být trendový úkaz, všechny vlády v pandemii se musí potýkat s určitým ohrožením důvěry. Frustrovaní lidé všude vnímají chyby vlády během krizového řízení zvláště citlivě. Ale pokud bude vládní koalice jen kolem sebe kopat a nebude naslouchat, ještě se to zhorší. Zjevně je už ANO za zenitem a finále může být napínavé. 

Důležité bude, jak dopadne novela volebního zákona, vynucená nedávným usnesením Ústavního soudu. Oproti výsledku sněmovních voleb v roce 2017 by zrušením d‘Hondtovy metody propočtu mandátů přišlo ANO o 15 mandátů. Bez toho se šance Babiše být znovu premiérem poněkud rozplývá. Proto také ANO uvažuje o tzv. mandátovém bonusu pro vítěze. Objektivně ale bude především působit pokles sociálních jistot, růst nezaměstnanosti a příjmové chudoby.

Jak byste charakterizoval postoje opozičních stran, které by nebýt koronaviru asi nemohly myslet na případnou porážku ANO?

Po volbách v roce 2017 a vzniku menšinové vlády tolerované KSČM se v mediálním prostoru politický souboj silně zdeformoval střetem bloků Babiš a Antibabiš (popřípadě Antizeman). Upozaděn byl souboj pravice a levice, dominovalo rituální vymítání ďábla v podobě »estébáckého oligarchy podporovaného komunisty«. Tento obraz měl zakrýt vzpomínku na předchozí kleptokratické vlády, které naštvaly lidi svým asociálním rozpočtovým řeznictvím. Ale kýč, ve kterém zloděj volá »chyťte zloděje«, zasazený do populistických kulis, těžko povede ke změně. Opozice často zcela pokrytecky volala po kompenzačních opatřeních, jejichž zafinancování následně pokrytecky odmítala podpořit ve státním rozpočtu.

Kdyby opozice musela v praxi ukázat, jak čelí pandemii, nebylo by to asi tak zásadně jiné. Trvalejší ztráty ANO mohou souviset trendově, souvisejí spíše s vyčerpáním ochoty Andreje Babiše ustupovat z pragmatických důvodů tlaku zleva. Prostě nad jeho taktickým politickým manévrováním navrch jeho bytostné zájmy jako oligarchy. A na politickou levici, jejíž hlavní garant je KSČM, hodí pohrdavě bobek. Tento obrat lze tušit už z jeho odporu vůči většímu zdanění kapitálu a velkých korporací. I proto musí být emancipace KSČM od vládního ANO před volbami jasná a zřetelná.

Jsou opoziční strany schopny se lépe s koronavirem a propadem ekonomiky vypořádat, tedy pokud by ony vládly?

Z mezinárodního srovnání vidíme, že různé vlády používají různý mix opatření proti důsledkům nákazy COVID-19. A epidemiologická situace je stále problematická v celé Evropě. Ekonomicky jsme na tom v ČR lépe, než činí evropský průměr, pochopitelně více trpí země, kde mají zásadní váhu služby a zejména turistický ruch. Pokud ale jde o zdravotní situaci, tak např. sousední Slovensko či Rakousko jsou na tom relativně lépe. To nevyvrátí ani úvahy o problematické srovnatelnosti zdravotnických dat. Když se v létě naše vláda chlubila, jak jsme v České republice »best of covid«, tak to splasklo jak bublina. S novou vlnou zmutovaného viru se ukazuje, že problémy se vracejí i do zemí, které na tom byly lépe než my, jako např. Švédsko.

Je trochu problém vzít jen dílčí údaj a za omezené období a z toho dělat závěry. Určitou obecnou vypovídací hodnotu má ukazatel tzv. nadúmrtí za celý rok 2020. Tedy o kolik více lidí zemřelo loni oproti průměru úmrtí za poslední roky. Předběžná čísla ukazují, že v České republice je to cca o 15 %, v Rakousku o 13 % a Švýcarsku či Izraeli o 10 %. Ale v Polsku nebo Španělsku o 20 %. Čas na komplexní vyhodnocení však teprve přijde.         

Ale vraťme se k dnešku. Vláda leccos v souvislosti s koronavirem zakázala. Bylo to vždycky nutné?

Od prvotních plošných zákazů vláda na jaře slibovala použít tzv. chytrá řešení. Ale kvůli alogičnosti opatření a neustálým změnám regulí veřejnost ztrácela počáteční odhodlání. Růst nedůvěry se stává zásadním problémem. Po jarní negativní zkušenosti s plošným lockdownem (nákaza je obešla a dopady na ekonomiku byly zbytečně velké) se hledala promyšlenější cesta. Proč ale jedny obchody byly zavřené a jiné ne? Nač omezovat pobyt na čerstvém vzduchu a v otevřených sportovištích? Proč byly tak dlouho zavřené všechny školy? Nedomyšlený je systém testování a selhává i nereálná vakcinační strategie.

Takže plošná opatření byla spíše politickým alibi v situaci, kdy reálná opatření byla spíše chaotická. To, jak vláda nutila zemi po dlouhé měsíce do nouzového stavu, bylo v podstatě z pohodlnosti. Bez tohoto právního rámce je zjevné, že neustálé změny regulí vyplývají z bezradnosti, nikoliv z odpovědnosti.

Kde a kdy vláda udělala chybu a jak byste postupoval vy?

Asi nelze zpětně vyčítat vládě razanci jarních opatření směrem k uzavírání ekonomiky. Tehdy se i jinde všichni učili, co je ten virus COVID-19 zač, a zdálo se, že razantní vypnutí problém vyřeší. Ekonomické důsledky jarních opatření byly sice drtivé, ale tak tomu bylo i jinde. První vážnější chyba bylo až prodlužování letní fáze naprostého uvolnění navzdory varovným signálům.

KSČM se celou dobu snažila o maximálně věcný přístup. Tolerance nouzového stavu, který byl po jarní vlně znovu vyhlášen v říjnu, byla vždy podmíněná především skládáním účtů, včasným informováním a úpravou přeexponovaných či špatně cíleným opatření. To, že nám s vládou, která opakovaně neplnila své sliby, došla trpělivost, není divu. Nejenže trpí celé obory, které by mohly být už řízeně rozvolňovány, ale přijatá opatření někdy více obtěžují, než chrání. Proč nejsou podmínky pro testování na pracovištích, proč úvahy o návratu dětí do škol neprovází příslušná ochrana pedagogů?

Více rozumu, méně politických exhibic, srozumitelná a hlavně jednotná komunikace, to je cesta.

A konečně: Máme se bát důsledků pandemie, nemám na mysli ty medicínské, i kdybychom ji urychleně zvládli?

Bát se nepomůže, je třeba se na hrozby připravit. I když v letošním roce pandemii už konečně zvládneme, dopady v oblasti ekonomické a sociální pocítíme. Na úroveň roku 2019 se bohužel asi nedostaneme ani za rok či dva.

Nejde jen o bezprostřední důsledky uzamykání ekonomiky a propadu příjmů domácností. Pandemie zafunguje jako urychlovač určitých dlouhodobých změn civilizačního charakteru. Jde zejména o změny v mezinárodní dělbě práce, v charakteru globálních hodnotových řetězců a propojení nadnárodních korporací (přesun od nadměrné přepravy hmoty k propojení informací a financí, ke kontrole inovací). Nástup nových technologií (digitalizace, automatizace) ovlivní charakter práce a konkurenceschopnost lokálních ekonomik. Z kovárny jsme se v minulém století změnili v montovnu, dokážeme se změnit v inkubátor nápadů s přidanou hodnotou? 

V tomto smyslu se náš rozvoj po krizi nevrátí zcela do původního řečiště. Motory růstu budou už poněkud jinde a některé obory jako nositelé staré dělby práce neodvratně projdou silnou očistou a i redukcí kapacit. Je to věc koncepčního uvažování a strategického řízení. Pochopit nové časy a investovat do nových příležitostí bude nakonec rozhodovat.

Sociální udržitelnost těchto nutných modernizačních změn budou alfou a omegou levicové politiky. Stejně jako schopnost nabízet racionální strategické alternativy místo nebezpečné populistické hry na destruktivní kolektivní emoce. Společnost je na strategické křižovatce a hlas důsledné levice by na ní neměl chybět.

Autor: 
Jaroslav KOJZAR
Zdroj: 
Haló noviny