Rozhovor Haló novin s členem sněmovního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Ivem Pojezným (KSČM)
Školy budou poté, co vláda rozhodla o prodloužení nouzového stavu, nadále fungovat ve stejném režimu jako dosud. Změnilo by situaci ukončení stavu nouze?
Ani ukončení nouzového stavu v tomto případě neznamená návrat dětí do škol. O prodloužení většiny současných opatření by rozhodovala vláda na základě zákona o ochraně veřejného zdraví. O některých opatřeních navíc mohou na lokální úrovni rozhodovat ministerstvo zdravotnictví a krajské hygienické stanice. Resort školství není proto rozhodující při návratu dětí do škol, ač si to většina veřejnosti myslí. Z tohoto důvodu dostáváme jako členové školského výboru stovky žádostí nešťastných rodičů, kteří své ratolesti po dlouhých měsících distanční výuky už nezvládají, o návrat dětí na prezenční výuku.
Jako člen školského výboru, a také učitel, určitě velmi bedlivě sledujete situaci na školách a dopady, které mají na výuku vládní opatření. Můžete je shrnout?
Je nesmírně složité obecně hodnotit situaci, která je škola od školy, oblast od oblasti, různá. Je také třeba se podívat na jednotlivé stupně, protože jinak ji snášejí v prvních třídách a jiná situace je u osmáků nebo deváťáků. A právě nejhůře jsou na tom naši nejmenší žáčci, kteří potřebují přímý kontakt se svojí paní učitelkou či panem učitelem.
Jiné problémy jsou v oblastech, kde se nachází vyloučené lokality než například v Praze, samoživitelka se potýká s problémy, které nemá úplná rodina. Někdo obrací každou korunu, jiný si může dovolit drahé doučování své ratolesti. Ve větších školách se specialistou na IT techniku je to jistě jiné než v malotřídce na malé vesnici. Obecně lze říci, že ne ve všech zařízeních jsou stejné podmínky v technickém vybavení, personálním zajištění a dostatečné pomoci jejich zřizovatelů.
Komunisté už při poslední žádosti vlády o prodloužení stavu nouze žádali návrat žáků do škol. Konkrétně mělo jít o žáky prvního stupně ZŠ, devátých tříd a maturantů. Proč je podle vás nutné vrátit tyto skupiny žáků a studentů do školních lavic?
Snažili jsme se vyhodnotit priority, které nelze již déle odkládat. Je celkem logické, že ti žáci a studenti, u kterých je nejdůležitější pro jejich další budoucnost intenzivní příprava, by měli školu navštěvovat prezenčně. Tedy tak aby měli přímý kontakt se spolužáky a hlavně se svými učiteli. Pro děti většinou není jednoduchý začátek školní docházky, přestože ten rozhoduje o jejich budoucím vztahu k dalšímu celoživotnímu vzdělávání. Právě tady se rozhoduje o jejich budoucnosti, i když je to teprve začátek nekonečně dlouhé cesty poznání. V těchto letech je role učitele naprosto nenahraditelná. To zkušení deváťáci se zase připravují ke vstupu na střední školy a učiliště a maturanti nejen ke zkoušce dospělosti, ale také k přijímacímu řízení na vysoké školy. To nás vedlo k požadavku, se kterým jsme za premiérem Andrejem Babišem přišli. Je třeba připomenout, že jsme nebyli zdaleka sami.
K obnovení školní docházky zřejmě nemůže dojít bez testování žáků a také pedagogů. Jak by to podle vás mělo probíhat, když nyní používané testy pro školáky nejsou příliš vhodné?
Pokud testování žáků je další podmínkou brzkého návratu do škol, musí být plošné jak u kantorů, tak u žáků. Organizace testování by neměla být náročná a v této době mělo být už dávno známo, kde a kdo bude děti testovat. Zda zákonní zástupci, nebo jiným způsobem.
Další předpoklad je, aby bylo nejen jednoduché, ale samozřejmě co nejméně invazivní. To vše by umožnilo přístup dětí do školských zařízení i v méně příznivé epidemické situaci. Osobně se přikláním k testování dětí v rodině s tím, že pokud dojde k pozitivnímu testu, vše další zařizují právě zákonní zástupci žáka včetně okamžité informace třídního učitele, tedy školy.
Pomoci by mohlo také přednostní očkování pedagogů. Ti ale zatím nejsou na řadě. Neměli by se podle vás učitelé očkovat ve stejné skupině jako například zdravotníci?
Vláda neuvěřitelně zaspala v ochraně zdraví svých obyvatel. Do kategorie očkování 1A měla zařadit i pedagogické pracovníky, včetně učitelek mateřských škol, a ti měli být proočkováni spolu se zdravotníky, ozbrojenými složkami, hasiči a dalšími z této kategorie nejpozději do konce února. Pak by nebyly takové problémy s otevřením školských zařízení. Při setkání s panem ministrem Blatným jsem ho dokonce žádal o mobilní očkovací skupiny pro školská zařízení, ale nesetkal jsem se s ochotou takto situaci řešit. To by však muselo být včas a hlavně dostatek vakcín, což není. Čekání na schválení očkovacích látek Evropskou komisí po příliš dlouhém posuzování Evropskou agenturou pro léčivé přípravky jen potvrzuje naprostou neschopnost Evropské unie rychle reagovat na krizové situace. Mohli jsme si vzít příklad ze zemí, které mají mnohem větší obavu o zdraví svých obyvatel a řešit tuto situaci po svém. Servilita našich vládních představitelů k úřednické byrokracii tohoto molochu je neskutečná a troufnu si říci, že poškozuje náš národní zájem. Nedivím se Britům, že tento problém vyřešili po svém.
Je v současné době ministerstvem školství zajištěn pro pedagogické i nepedagogické pracovníky dostatečný počet kvalitních ochranných pomůcek?
Je zajímavé, že ministerstvo školství úplně nechává zajištění ochranných pomůcek na zřizovatelích škol. Je sice pravda, že na podzim loňského roku vláda uvolnila pro zaměstnance škol ze státních rezerv necelé tři miliony respirátorů, ale tím vyčerpala své schopnosti pomoci. Nejsem přesvědčen, že existuje ucelený přehled, jak se s tím vypořádali jednotliví zřizovatelé. Tedy obce, kraje, případně soukromí a církevní vlastníci těchto zařízení. Vím od svých kolegů, že do šití roušek se v první vlně pandemie velmi aktivně zapojili učitelé a vychovatelky, ale také paní uklízečky a kuchařky. Za to si zaslouží velké poděkování. Teď jsme ale o několik kroků vepředu a věřím, že si ředitelé poradili a tlak na zřizovatele učinili, aby dezinfekce a jiná ochrana nikde nechyběla a byly splněny ty nejvyšší normy požadované hygienou.
Měly vůbec školy dostatečné technické vybavení a odpovídající online připojení k distanční výuce?
Většina škol dlouhá léta modernizuje své vybavení přes různé projekty tak, aby školní počítačová síť byla vysoce funkční. Existuje jen zlomek škol, které neměly pro své učitele dostatečné vybavení. Flexibilita pedagogů je však výjimečná a ti si pomohli vlastní technikou. Horší to bylo u žáků. Ne všichni mají připojení na síť a v těch rodinách, kde mají více sourozenců, museli řešit jejich prostřídání na počítači. Samozřejmě, že komplikace mohou nastat při špatném internetovém připojení. Pomohl by i jednotný komunikační kanál. Ale i tady se situace zlepšila oproti počátkům pandemie.
Vraťme se ještě k opatřením týkajících se škol. Jaké budou mít dopady na vzdělanost?
Nemyslím si, že u dětí nelze intenzivní prací dosáhnout dohnání učiva, zvláště když by v nejbližší době došlo k požadované reformě rámcových vzdělávacích programů a následně školních vzdělávacích programů. Ty by měly zvýšit důraz na podstatné učivo, důležité pro současné požadavky moderní společnosti. Je ale nutné, aby revize těchto programů probíhala veřejně a transparentně a veškeré změny byly koncepční a promyšlené, nemohou být škrtem pera úředníkem. Musí být projednány v odborných sekcích, aby byly pedagogické veřejnosti zdůvodněny. Moje generace si podobnou situaci nepamatujeme, ale naši rodiče a prarodiče ji zažili v době válečné a po válce ji museli řešit. A myslím si, že se s ní vypořádali velmi úspěšně. Poválečný elán díky pocitu svobody po porážce fašismu a radosti z míru pomohl tyto těžkosti překonat.
Elán v této frustrované společnosti není však zdaleka tak velký. Rozhodně nechci podceňovat mladou generaci, mladí se s tím jistě nějak poperou. Mám ale obavu, že si z toho většinou těžkou hlavu moc dělat nebudou a bude jim celkem jedno, že jejich vzdělání nedosahuje možné úrovně.
Opatření se dotýkají i studentů vysokých škol, kteří začínají už třetí semestr s výukou na dálku. Akademici i studenti žádají vládu, aby co nejdříve umožnila alespoň kombinaci prezenční a distanční výuky ve vysokých školách. Měla by jim vyhovět?
Všechna školská zařízení jsou vlastně spojené nádoby. I vysoké školy mohly fungovat, pokud by nezaspala vláda a vytvořila by podmínky pro návrat studentů zpět do výuky. Oborům, kde je důležitější teorie než praxe, distanční výuka tolik nevadí. Navíc na vysoké školy nastupuje poměrně inteligentnější část populace, která by s teorií neměla mít až tak velké problémy a učivo by měla zvládnout. Navíc jim nedělá problém bezkontaktní styk se svými pedagogy přes moderní komunikační možnosti. Jiné je to tam, kde potřebujete vysoce odbornou praxi a vedení při jejím výkonu. To nemyslím pouze medicínu, jsou to i mnohé technické obory, kde si musíte na ně takzvaně sáhnout. Pro studenty pedagogických fakult je praxe také naprosto nezbytná, ale kde ji vykonávat, když školy jsou zavřeny?
Souhlasíte tedy s jejich tvrzením, že dlouhotrvající distanční vzdělávání bude mít závažné dopady pro celou společnost, protože povede ke snížení kvalifikace absolventů?
Souhlasím s tím, že může mít u někoho závažné dopady, někdo se s tím popere bez jakýchkoliv následků, jiný s menšími. Ta nejohroženější skupina jsou naši nejmenší, naši »malošci«. Proto největší pozornost musí být upřena právě na ně a na ty, kteří je mají na starosti. Je alespoň dobře, že toto vláda pochopila a nechala otevřené první dva ročníky základních škol a také školy mateřské. Naopak mě překvapilo otevření speciálních škol, kde dochází spousta zdravotně oslabených dětí. Právě tyto školy zůstaly v první vlně uzavřeny. Za poslední léta jsem si však bohužel zvykl, že logiku vždycky nemám hledat.
Pro některé děti může být domácí výuka pod dohledem rodičů hodně stresující. Určitě jim bude chybět osobní kontakt a výklad pedagoga, možnost zeptat se ho přímo na některý nesrozumitelný problém. Hlavně bude mnohým chybět podpora spolužáků a kontakt s nimi. Škola není jenom výuka, ale taky přestávky, dětské kamarádství, ale i první lásky a mnohé další zážitky. Jistě pro všechny bude velká ztráta nemožnost návštěvy kulturního představení, knihovny, kroužku, besedy, soutěží, společné soužití s kamarády při dlouhodobých pobytech ve školách v přírodě, na lyžařských kurzech a podobně. Utrpí jistě i nedostatkem pohybu, neboť tělesná kultura patří k úplnému rozvoji osobnosti člověka. Škola je prostě univerzální zařízení, jehož široký rozsah činností nedoceňujeme.
Změní se po problémech s pandemií vztahy rodičů a zákonných zástupců dětí ke škole a k učitelům nebo pohled na jejich vysoce odbornou práci?
Věřím, že i rodiče a veřejnost pochopili, co pro ně paní učitelky a páni učitelé znamenají, jak těžké a složité je jejich poslání. V době, kdy měli doma na starosti jedno, dvě, možná tři děti, po pár dnech, týdnech a měsících podléhali mnozí postupně těžkým depresím. Ale učitel jich má i dvacet, navíc každé jiné, a to nemluvím o tom, pokud má ve třídě nešťastně inkludované děti. Dodnes žhaví mnozí do Sněmovny komunikační linky s prosbou za návrat dětí do škol. Vůbec se jim nedivím.
I to byly důvody, proč jsme se jako klub KSČM zásadně postavili proti té pasáži v novele zákona o pedagogických pracovnících, aby naše děti mohli vzdělávat učitelé bez dostatečného pedagogického vzdělání. Víme, že bez vysoce fundovaných odborníků nevyroste kvalitní a vzdělaná generace a doplatí na to celá společnost. Staneme se postupně vazaly ve vlastní zemi. V nejbohatších zemích je učitel nejvíce ceněná profese. Proto také velmi dobře zaplacená. Učit však nemůže každý, jako u nás po schválení již zmíněné novely.
Po změně výuky volají také odborné školy. Argumentují, že v důsledku výuky na dálku budou z většiny odborných škol v budoucích letech vycházet absolventi s nedostatkem praxe. Co to může přinést?
A mají jistě pravdu, ani já si nedovedu představit zedníka, kuchaře, truhláře nebo obráběče kovů teoretika. Pokrývače, tesaře, pekaře či řezníka bez praxe. Řemesla jsou postavena na dovednosti a ty nezískáte jinak než činností, která k oboru patří. Samozřejmě, že teoretické znalosti jsou k řemeslům naprosto nezbytné. Ale k čemu vám bude elektrikář, který sice teorii ovládá, ale zapojit nic neumí? Oborové vzdělávání již jednu smrtelnou ránu zažilo za pravicové vlády v době, kdy došlo k takzvané oborové odluce. Tehdy zemědělské školství bylo pod ministerstvem zemědělství, zdravotnické školy pod ministerstvem zdravotnictví a učňovské školy pod ministerstvem průmyslu. Tato ministerstva si uměla praxi žáků v oboru vysoce profesionálně zajistit. Tehdy ministr školství coby představitel KDS Ivan Pilip se spojil s Václavem Klausem z ODS, aby započali nesmyslnou destrukci zlatých českých ručiček, kvalitních řemeslníků. Vždyť těch filmů o učních mnoha oborů je ve zlatém fondu české kinematografie spousta.
Věřím však, že existuje cesta ke zlepšení situace. Bude však perná a dlouhá.