V těchto dnech si připomínáme 100 let od založení KSČ, tedy první komunistické strany v Československu. Historik Jaroslav Štrait se v rozhovoru zamýšlel nad obdobím okupace, kdy komunisté patřili k nejvýznamnější síle vnitřního odboje. Dnes však mně jde o ekonomické problémy a hospodářské programy Komunistické strany Československa.
Takže první otázka: Po osvobození se začal uskutečňovat Košický vládní program, který byl v podstatě programem KSČ. Co v něm bylo, pokud jde o obnovu národního hospodářství, akcentováno?
Košický vládní program z dubna 1945 měl rys národní a demokratický. Zdůrazňoval poválečnou obnovu, převod peněžnictví a přírodní zdroje pod stát a také konfiskaci majetku Němců, Maďarů a kolaborantů. Pod národní správu proto přešel široký okruh objektů, které měly být následně znárodněny nebo reprivatizovány. Rozsah znárodnění měl být specifikován po osvobození. Na to navazovaly dekrety prezidenta Beneše z října 1945. Konfiskace probíhala bez náhrady, znárodňování mělo pak být za náhradu, i když většina vlastníků se jí nedočkala. O rozsah znárodnění byl samozřejmě veden politický zápas. Kromě vyjmenovaných firem šlo o velké podniky nad 500 zaměstnanců (v některých oborech nad 150). Spor byl zejména o průmyslové konfiskáty, které později pod tlakem KSČ byly začleňovány do národních podniků.
Důležitou částí plnění Košického vládního programu byla pozemková reforma. Její první etapa byla opět o konfiskaci majetku nepřátel, zrádců (zde, bez ohledu na výměru šlo o cca čtvrtinu území republiky). Přímo nacionalizovány byly jen lesy a malá část pozemků. Konfiskáty byly za účastni národních výborů a rolnických komisí přidělovány žadatelům. Součástí prvních kroků k obnově byla také měnová reforma z listopadu 1945, která zavedla novou korunu a stáhla staré oběživo. A dávkou byly zatíženy velké vklady z doby války.
A mám-li se vyjádřit k významu tohoto programu, musím konstatovat, že šlo o dokument, který předcházel dobu. Komunisté jím dokázali, že lze demokratickým způsobem prosadit některé socializační programové body, což se v jiných zemích, které byly osvobozeny a začínaly také od nuly, nepodařilo.
Jaké úkoly stanovil z tohoto hlediska VIII. sjezd KSČ?
Šlo o první poválečný sjezd, který se konal v březnu 1946. Zvláštní pozornost se věnovala zemědělské a živnostenské politice. V té době strana deklarovala, že má zájem na silném a prosperujícím živnostenstvu, a dokonce mluvila o respektu k soukromě hospodařícím zemědělcům. Na podzim 1946 byl pak vládou přijat dvouletý plán. Dvouletka poválečné obnovy byla ještě směrnicí v tržní ekonomice, respektovala existenci různých sektorů. Úkoly obnovy se plnily zejména v průmyslu, v zemědělství a navazujícím odvětví obživy to bylo slabší a vláda musela sáhnout k značnému dovozu potravin.
V té době se věnovala ekonomickým aspektům cesty k nové společnosti národohospodářská komise KSČ. Téma bylo ještě vnímáno jako otevřené, diskutovaly se problémy jako ekonomická rentabilita, nová kvalita hospodářské soutěže. Snaha o demokracii socializující byla zájmem nejen KSČ, ale i sociálních demokratů a národních socialistů. Také ekonomické přístupy se poměřovaly v otevřené diskusi. Socialista Jiří Hejda se inspiroval keynesiánskou regulací ekonomiky. Sociální demokrat Václav Maier navrhoval pro národní podniky formu samostatných akciových společností. I představitelé KSČ, jako např. Jaromír Dolanský, tehdy přicházeli s vlastními nápady, mluvili o využití batismu v tzv. SPH (systému podnikového hospodářství). Samostatnější cesta byla ovšem kritizována a prostřednictvím vlivu Informbyra byl prosazován direktivní sovětský systém.
Musím však zmínit i ohromnou podporu programových cílů komunistů. Dokázali totiž pro svůj program, program obnovy, získat velkou část našeho národa, což se projevilo ve volbách 1946 a vlastně i v následujících měsících. Hesla »Milion hodin republice« nebo »Roztočte kola«, která aktivizovala společnost, se později nikomu nepodařilo zopakovat.
A jsme u IX. sjezdu. U toho, co po roce 1948 v referátu K. Gottwalda vytyčil tzv. generální linii výstavby nové společnosti. Můžete shrnout to, co v něm bylo akcentováno?
V květnu 1949 se IX. sjezd konal v situaci, kdy se KSČ už plně chopila svého mocenského monopolu. Nezapomeňme ovšem, že se konal v době už existující studené války a s ní spojeného přetrhání vazeb na Západ. Páteří vyhlášené linie bylo budování jednosektorové ekonomiky, tedy úkolem bylo rozšiřování sektoru veřejného na úkor soukromého podnikání, které bylo potlačováno i v malovýrobě. Deklarováno bylo získat vesnici přesvědčováním, ovšem rozkulačování nabralo často velmi násilnou podobu, již zkritizoval ve známém klíčavském vystoupení Antonín Zápotocký.
Dalším klíčovým prvkem bylo zavedení přísně direktivního systému a s tím i nástroje v podstatě byrokratického plánu podle sovětského vzoru. První pětiletka (1949-1953) s důrazem na maximální růst ekonomiky a surovinově náročný těžký průmysl. V důsledku zahájení studené války sloužilo toto řízení militarizaci celého bloku, národní důchod během těchto pěti let však vzrostl o cca 40 %. Prioritou té doby bylo i zahájení industrializace Slovenska, které svým extenzivním způsobem přispělo k vyrovnání rozdílů. Problémy s plněním direktivního plánu vyvolaly první vlnu úvah o reformě. Úvahy o spojení plánu a trhu jako cesty k růstu efektivnosti ale zůstávaly akademické. Od padesátých let byla represemi také ze značné části postižena i ekonomie jako obor a svoboda diskuse na tato témata. Připomenout lze politické procesy s některými národohospodáři (Ludvík Frejka, Eduard Outrata, Josef Goldman či Jiří Hejda). Tzv. politická ekonomie socialismu byla de facto umělý a nadiktovaný konstrukt.
Jak to myslíte?
Musím poněkud přeskočit. Na pádu minulého režimu se dlouhodobě podílely totiž příčiny ekonomické. Byrokratické řízení a výpadek tržních informací v podstatě blokoval motivaci a s ní i efektivnost ekonomiky. Padesátá léta byla obdobím nejvyšších temp ekonomického růstu, ale také značných nerovnováh. Za Masarykovy republiky se česká ekonomika umísťovala kolem 20. místa na světě. Po roce 1945 byla naše ekonomika podle dat »Maddison Project« na 23. místě, což odráží míru zasažení válkou. V roce 1989 nás zařazuje na 28. místo. Mezi těmi, co nás v tomto období předběhly, je sousední Rakousko, které těsně po válce bylo ještě za námi. Pokud jsme (přes různé dějinné peripetie) od té doby dosahovali průběžně růstu výkonu, znamená to, že některé konkurenční ekonomiky nás prostě za to období předběhly. Ztrácet relativně v hrubých ukazatelích ekonomického výkonu jsme začali, když se ukázala neschopnost reagovat na tzv. třetí průmyslovou revoluci (někdy ztotožňovaná s tzv. vědecko-technickou revolucí). To souvisí s otázkami motivací a schopnosti šířit nové technologie.
Na druhou stranu za 40 let minulého režimu jsme se na žebříčku propadli méně než během čtvrt století po roce 1989. Dnes se ČR pohybuje kolem 40. místa světového žebříčku. A to si málokdo bohužel uvědomuje.
Ale přece jen, není to příliš jednostranný pohled?
Ano, nebylo by správné se nezmínit o tehdejších úspěších. Lidé měli práci, postaveny byly přehrady, které sloužily nejen k výrobě energie, jež do té doby chyběla, ale i k rekreaci. Ročně se postavilo na osmdesát tisíc nových bytů, zadarmo bylo zdraví. Vzniklo na tisíce výrobních celků, které nabídly práci lidem snad ve všech místech republiky. Zvýšila se životní úroveň obyvatelstva. Postupně jsme se stali také soběstačnými ve výrobě základních potravin. Ekonomická embarga Západu nás ovšem – viz onen zmíněný pokles – zasáhla plnou silou. Nebyla to tedy, mluvím o padesátých letech, jen doba hodná naprosté negace.
Po roce 1989 se minulému režimu vyčítala i změna koncepce, zaměření na těžký průmysl. Byla tato změna vůbec nutná?
Hlavní výhradou vůči ekonomice před rokem 1989 bylo, jak jsem se zmínil, její tuhé byrokratické řízení. To, že na naší malé ekonomice leželo i břemeno přetížené struktury, souviselo s tím, že jsme byli současně v roli kovárny pro zaostalejší ekonomiky východu. Míra této orientace se samozřejmě v čase měnila. Nejtvrdší byla v 50. letech a v dalších desetiletích tu byly pokusy modernizovat strukturu (viz rozvoj chemického či elektrotechnického průmyslu, rozvoj služeb atp.). Přesto problém přetrvával. Příliš široká oborová struktura, vysoká materiálová náročnost a nízký podíl přidané hodnoty ve finální produkci. V druhé polovině 20. století se po další industrializační vlně tradiční struktura staré průmyslové země zakonzervovala i tím, že byla odstřižena od fungování zákona hodnoty. Důsledkem byla i zaostalost technologická – mezera v některých oborech byla dlouhodobá.
Za těchto podmínek nebyla tehdejší ekonomika schopna zachytit trendy intenzifikace výroby. S příchodem přestavby se opět otevřela diskuse o potřebných reformách a potřeba strukturálně odlehčit naší ekonomice byla jedním z klíčových témat. Po roce 1989 už ale nedošlo k modernizaci struktury, ale bohužel k rozprodeji majetku.
Proč vlastně v polovině šedesátých let došlo k přípravě tzv. Šikovy reformy?
Nutnost reforem vyvolávalo stále viditelnější selhávání příkazní ekonomiky. Ani tzv. nová ekonomická soustava z roku 1959 nepomohla. V roce 1962 se 3. pětiletka rozpadla a s ní dodavatelsko-odběratelské vztahy. Poprvé od války dokonce došlo k propadu ekonomiky. Za celé období 1961-1965 vzrostl národní důchod jen o 3,8 %. V roce 1963 tedy vznikla nová komise pro reformu.
Změny započaly balíčkem spíše administrativních opatření z roku 1966, hlubší debata o využití tržních nástrojů a o méně byrokratickém vlastnictví však narážela. Pro konzervativce byl odklon od příkazní ekonomiky cestou k anarchii. Ota Šik se sice stal místopředsedou vlády pro ekonomickou reformu, z reformního úsilí ale procházely jen různé dílčí hybridy (skutečné řešení problému cenotvorby, uvolnění trhu či nové postavení podniku nikdy neprošlo). Nakonec pokus o hlubší reformu byl po roce 1968 mocensky ukončen.
V Akčním programu z roku 1968 se objevila řada nových přístupů k řešení ekonomických záměrů. Které byly skutečně podnětné?
Akční program KSČ z dubna 1968 naznačoval plán na socialistický pluralismus v ekonomice, politice i kultuře. Ale nikdy nebyl realizován. Tehdejší úvahy o ekonomickém řízení a tržním socialismu, o ekonomické samostatnosti podniků a reálné možnosti pracujících podílet se na správě podniků, o obratu k intenzifikaci v podmínkách vědecko-technické revoluce skončily v zaprášených šanonech. Naše ekonomika nakonec bohužel jen prodloužila svou extenzivní fázi vývoje a od počátku osmdesátek opět začala projevovat neschopnost příkazní ekonomiky dosahovat potřebné efektivnosti. Sedmá pětiletka (1981-1985) byla provázena velkými potížemi, v roce 1981 dokonce ekonomika propadla. V 8. pětiletce (1986-1990) dosahovala ekonomika podprůměrných hodnot růstu, sílily nerovnováhy a plán už prakticky nebyl plněn. K myšlenkám z roku 1968 se samozřejmě přestavboví ekonomové vraceli.
Rok 1968 přinesl v lecčems, pokud jde o ekonomiku, ve svých důsledcích zmatek. Jak se na tyto důsledky reagovalo?
Cílem tehdejších opatření bylo zachovat klid a stabilitu i v ekonomice. Stát zmrazil ceny, ale bohužel i iniciativu. Větší důraz na sociální jistoty obyvatel provázel nárůst stínové ekonomiky (odhady tehdy hovořily až o 17 % vytvořeného národního důchodu). V 70. letech byla čistě z hlediska kvantitativního 5. pětiletka (1971-1975) opravdu relativně úspěšná, národní důchod za těch 5 let vzrostl o cca 25 %. V 6. pětiletce (1976-1980) výkon ekonomiky ale opět postupně klesá. Za celou pětiletku nevzrostl národní důchod ani o 15 %. Se zpožděním dopadl na naši ekonomiku i tzv. ropný šok. Pravdou bylo, že v rámci RVHP patřila československá ekonomika k nejvýkonnějším, ale v konkurenci s kapitalismem celý blok prostě prohrával, bez ohledu na to, že se podařilo nejen stabilizovat ekonomiku, ale v řadě případů dosáhnout i srovnatelných hodnot s vyspělými kapitalistickými zeměmi.
V čem je, odmyslíme-li si chyby v minulosti, přednost socialistické ekonomiky nad kapitalistickou?
Poučení vede ke koncipování efektivnějšího modelu, který překoná kapitalismus v produktivitě práce při zvyšování kvality života. To dávno před námi říkal už Bedřich Engels. Nový model sice také nutně naváže na dlouhodobě se prosazující dějinnou tendenci směřující k zespolečenštění práce, nikoliv však na bázi monopolu byrokratického vlastnictví. Spojení tržní ekonomiky s demokratickým plánem by mělo vést k společenské efektivnosti, a ne jen k omezené rentabilitě kapitálu. Toho nelze dosáhnout v jiném než v sociálně spravedlivém systému. Dosažení toho je také cílem Komunistické strany Čech a Moravy.