Rozhovor Haló novin s Pavlem Kováčikem, předsedou poslaneckého klubu KSČM
Téměř po 20 letech úsilí jste se dočkal. Zahrádkářský zákon je schválen! Co jste ve chvíli, kdy Sněmovna přehlasovala škrtající Senát, a dala tak šanci své vlastní, širší verzi, zažíval?
Mám dobrý pocit z odvedené práce, možná tak trochu i pocit vítězně odvedené práce. Připomeňme, že předchozí tři pokusy prosadit takovýto zákon nebyly v ČR úspěšné. S nynějším návrhem uspěla skupina tří desítek poslanců z KSČM, ANO, ČSSD, SPD, STAN, KDU-ČSL a Pirátů.
Zhruba dvě desetiletí jsme se my, poslanci KSČM, snažili tuto normu prosadit v různých formátech, v různých podobách. Vždy se došlo do nějaké fáze – normu vetoval prezident Václav Klaus (1. června 2010 – pozn. red.), nebo se nestihl legislativní proces nějak jinak. Nyní máme konečně normu nejen po přehlasování Senátu, ale 1. června už ji také podepsal prezident Miloš Zeman. Je podrobnější v definici, nejen pokud jde obecně o zahrádkáře, ale pro jednotlivé specializace, i když v zákonu nejsou přesně vypsány. Jsou tam zahrnuti skalničkáři, kaktusáři a podobné kategorie specialistů, kteří potřebují mít oporu a ochranu při pěstování různých druhů rostlin, které jsou u nás neobvyklé nebo ani nejsou v ČR zastoupeny. To je jedna poloha věcí.
Stejně důležitá, ne-li důležitější poloha věci je určité ujištění a zpřesnění v nájemních a podnájemních vztazích, aby si zejména obce a města uvědomovaly, že zahrádkáři mají větší význam pro životní prostředí, pro kulturu, vzdělávání, pro mládež. Nyní zažíváme silný rozvoj, doslova boom, zejména komunitního zahrádkaření ve městech, které má svůj původ, význam i půvab pro generace lidí, kteří neměli v životě obdobnou zkušenost. Snad stále více lidí chápe, že bezhlavé rušení zahrádkářských osad jen proto, že developer na daný pozemek dostal chuť, není úplně dobře.
Podle mě však asi nejdůležitější poloha přijetí zákona je, že dochází ke společenskému uznání zahrádkářské činnosti jako celku a zprostředkovaně s ním všech příbuzných činností, ať už to jsou myslivci, rybáři, včelaři, chovatelé. Všechny tyto činnosti v koncentraci zahrádkářského zákona získávají pocit, že i když je dnešní moderní doba dobou digitalizace, internetu, Facebooku atd. – je záhodno činnosti spojené s přírodou uznávat, a že česká společnost, stát, parlament i prezident republiky si uvědomují, že je to něco významného. Taková poloha uznání je možná to nejcennější na tomto zákoně.
Před mnoha lety jsme s tehdejším poslancem KSČM Josefem Mandíkem (poslancem v letech 1992–2006) zakládali sněmovní podvýbor pro myslivost, rybářství, včelařství, zahrádkářství a chovatelství, který má na podobě i přijetí zákona největší zásluhu. Vidím to i tak, že Pepíkovi Mandíkovi (zemřel v roce 2016 – pozn. red.) – vždyť hlavně on byl iniciátorem vzniku podvýboru – jsme tento zákon prostě dlužili. A naše úsilí mělo smysl, nebylo to samoúčelné. A tím neříkám, že když už máme zákon, tak je hotovo, ale je třeba říci, že v rámci zemědělského výboru je tento podvýbor poměrně velmi aktivní.
Kde jste čerpali inspirace?
My jsme se v této verzi inspirovali podobou německého zákona, některé jeho pasáže jsme pochopitelně přizpůsobili našim podmínkám. A přiznám se, že je to i proto, abychom kritikům, zejména těm zprava, řekli: I vaše vzorové Německo má takovou legislativu a nikdo neprotestuje, že je nadbytečná nebo jde jen o deklaraci.
Senát touto normou nadšen není, nakonec ji nevetoval, ale přece jen značně upravil, vy jste jeho verzi nazval ve Sněmovně vykastrovaným torzem…
Senát má jiné politické složení než Poslanecká sněmovna, zvítězil v něm přístup, že jde o zbytečnost. Ale protože viděl, jakou silou Sněmovna předlohu zvládla, alespoň se ji snažil co nejvíce zúžit. Senátoři z předlohy chtěli vypustit některá ustanovení, například pasáž o kulturních hodnotách zahrádkářské činnosti nebo ustanovení podrobně upravující pachtovní smlouvu na pozemky pro zahrádkářské spolky.
Naše práce se zúročila v přehlasování Senátu. Jsem rád, že se na předloze podíleli poslanci téměř všech sněmovních klubů. Říká se, že premiér nám dal zahrádkářský zákon. Ale to není pravda. Premiér ho podpořil, svého času to bylo docela i mediálně propírané, ale nejdůležitější práci a hlasování jsme odvedli my v podvýboru. Je lhostejné, kdo byl první předkladatel, první podepsaný na předloze. Prvními i opakovanými předkladateli však zůstanou poslanci KSČM. Po tomto zákoně už léta volali zahrádkáři a petici na jeho podporu podepsalo přes 24 tisíc lidí.
Můžete stručně shrnout cíl této normy?
Je to ochrana a podpora zahrádkářské činnosti a projev společenského uznání. Cílem zákona je především upravit postavení a veřejnou prospěšnost zahrádkářského hnutí v českém právním řádu. Zahrádkářskou činností se bude rozumět veřejně prospěšná činnost, zaměřená na pěstování ovoce, zeleniny, květin, užitkových nebo okrasných rostlin, jejich další zpracování nebo úprava. Vykonávat ji bude zahrádkářský spolek, který bude veřejně prospěšným spolkem. Nebude muset jít jenom o Český zahrádkářský svaz, ale bude se to moci vztahovat i na různé komunitní zahrady.
Jaké povinnosti stanoví zákon pro obce a města?
Se spolky musí obce jednat, musí je brát jako rovnocenné partnery. Nás motivovalo i to, že zahrádkářské kolonie často vznikaly na pozemcích dříve nepřístupných, nevhodných pro cokoli jiného, doslova na rumištích. A lidé do kultivace těchto území dali nemálo prostředků i hodně práce, dnes už jsou mnozí v důchodovém věku, nemohou parcely odkoupit a začínat jinde. Neříkám, že zákon zastaví likvidaci zahrádkářských osad, ale může ji podstatně zpomalit. Jen v letech 2009 až 2019 bylo v ČR zrušeno na dva tisíce zahrádkářských kolonií. A zastupitelé rozhodují, zda zahrádkářskou kolonii »vyšoupnou« nebo ne. Mají o motiv navíc, proč se nad tím zamýšlet.
Zahrádkářskému spolku bude možné propachtovat pozemek pro zahrádkářskou činnost pouze na dobu určitou, a to nejméně na dva roky. Pokud bude propachtovatelem stát nebo obec, bude nejkratší možná doba pachtu deset let. Připomeňme, že Senát se pokoušel právě toto ustanovení vypustit. Chtěl také vypustit ustanovení, které uvádí, že obce a Státní pozemkový úřad budou muset zohledňovat při sjednávání pachtovného nebo nájemného veřejnou prospěšnost zahrádkářské činnosti.
Proč se podle vás u nás tolik ujalo komunitní zahradničení?
Jednak je to v kurzu, souvisí to i se zelenějším smýšlením, a vliv na to má i fakt, že dlouhodobě propagujeme zdravé potraviny, potravinovou bezpečnost. To je přece naše téma. A pokud jde o zdravé, čisté potraviny, je nejlepší to, co si vypěstuji na své zahrádce. Mnohé lidi právě to chytá – mají své rajče, okurku, mrkev, které přece chutnají nejlépe, protože je v tom pot, krev a dřina.
Podle premiéra Andreje Babiše je zahrádkářský zákon krokem k soběstačnosti ČR v pěstování ovoce a zeleniny. Není to trochu nadnesené?
Není to nadnesený výrok. Uvědomíme-li si statisíce lidí, kteří se zabývají zahrádkařením, jde už o desítky, stovky, možná i tisíce tun vyrobené zeleniny a ovoce pro domácí spotřebu. Jde o potraviny s nejkratší cestou ke spotřebiteli – od mého záhonu přes mé umyvadlo do mé kuchyně. Téměř nulová uhlíková stopa. Nejedná se tedy jen o soběstačnost, ale také o pozitivní vliv na životní prostředí.
Ještě v 60. a 70. letech minulého století se statisticky vážně počítalo se samoprodukcí, se samozásobením, což není nevýznamné. Teď to třeba není úplně o ekonomické stránce věci, ale o té ekologické. O čistotě potravin a také o dobrém pocitu.
Ptám se na to i proto, že po roce 1989 se přece říkalo, že zahrádkářské kolonie jsou přežitkem minulosti, hanlivě se hovořilo o chataření a chalupaření jako o něčem, co se mohlo uchytit jen za socialismu a do kapitalistické společnosti to nepatří…
Kdyby to byl přežitek, jak říkali, který vedl k tomu, aby lidé za socialismu utíkali od reality všedního života a politiky, a schovávali se na chalupách a zahrádkách, tak dnes podle této logiky nikdo nechalupaří a nezahrádkaří. Ale vidíme, že chalupaření zůstalo, a naopak dostává nové dimenze navzdory tomu, že můžeme cestovat po celém světě.
Stejné je to se zahrádkařením, podle mě nedošlo k nějakému výraznému omezení těchto činností. Po převratu možná lidé měli jiné myšlenky, jiné naděje, ale mnozí se rychle vrátili. Protože navzdory tomu, čím se jim plnily mozky, zjistili, že tuto činnost prostě potřebují ke svému spokojenému životu, že je to relaxace, že jsou tu jiné zátěže než před listopadem 1989, a těch je také třeba se touto činností ve volném čase zbavit.
Takže zahrádkářství a zahrádkáři v ČR nevyhynou?
Jsem velký optimista, myslím si, že nevyhynou. Současná přemodernizovaná a přeelektrizovaná doba vede k tomu, že lidé hledají kompenzaci v přírodě. A bude toho stále více, bude potřeba nacházet činnosti, které přinášejí uspokojení a relaxaci. A to je přece mj. také zahrádkaření. Nikomu to nevnucuji, ale také nechci, aby mi někdo vnucoval, že místo zahrádkaření musím třeba jezdit na kole nebo chodit do posilovny.
Pane poslanče, na závěr otázka k předloze jiného zákona, na který komunističtí poslanci kladou velký důraz. Dlouho se mluví o potřebě ochrany vody v ČR. Po podání několika různých návrhů v Poslanecké sněmovně a počátečním projednávání to zamrzlo na mrtvém bodě. Proč?
V tomto volebním období to stěží dotáhneme do konce, byť jsme se o to opravdu snažili. Ve Sněmovně leží tři verze zákona o ochraně vody. Já osobně vedle té naší ústavní verze prosazuji jako alternativu vzniklý konsenzuální návrh. V době, kdy se na tom velmi intenzivně pracovalo, došlo k obecnému souhlasu předkladatelů, vznikl ministerský ústavní návrh zákona o ochraně vody v naší zemi.
Byl tady spor, zda vložit ochranu vody přímo do Ústavy, nebo ji upravit jen ústavním zákonem. Tento spor přetrvával nějakou dobu, odborníci říkali, že jsou obě dvě věci možné, ale průchodnější bude cesta ústavního zákona.
Nejrozsáhlejší diskuse se vedly v době, kdy na nás udeřilo velmi silné sucho, čímž neříkám, že pominulo, nebo že když je nyní vlhčí perioda, tak ohrožení nedostatkem vody, nedostatkem přístupu k vodě atd. není nadále problém. V době, kdy však situace byla opravdu katastrofální, byla tu mnohem větší motivace různých politických stran a uskupení si na řešení situace také přihřát svou polívku. Nicméně my jsme byli o několik hodin s podáním návrhu zákona rychlejší než lidovci… Ale to teď nehraje žádnou roli.
Důležité je, že je to v této chvíli trochu u ledu. To je také jeden z důvodů, proč jsme odešli z tolerance vlády. Ochrana vody v ČR byla také podmínka naší tolerance, stejně jako slib, že se bude pracovat na převodu vlastnictví vodovodů, což je však jiná norma. Jedná se o návrat vody do veřejných rukou. V tom vláda nic moc neudělala, nedostatečně na tom pracovala.
Naší snahou je, aby voda na našem území byla ve veřejných rukách. Jde o kompenzaci toho, co se v ČR mohutně dělo v 90. letech, kdy se vodovody, tedy voda pro zásobování obyvatel, prodávaly různým zahraničním společnostem. A z toho, co zejména obce za prodej utržily, si pak spravily třeba chodníky. My jsme už tehdy varovali, že vznikne velký problém s cenou vody, což se bohužel brzy ukázalo. Souvisí to s tím, že smlouvy byly naprosto špatně udělané – nové firmy, především zahraniční, berou zisky, ale my udržujeme systém. To bylo a je velmi vyděračské. Na odkup akcií těchto nadnárodních společností zpět do obecních rukou byly už ze státního rozpočtu uvolněny nějaké prostředky.
Důležitější než cena, tj. než kolik za odkup zaplatíme, je fakt, že voda se stane zase veřejným statkem. To je třeba zahrnout například do zákona o vodovodech a kanalizacích, což byl také náš cíl pro toto volební období. To jsme chtěli prosadit. Jak už jsem řekl, toto je třeba odlišit od ústavní ochrany vody, kdy jde o zacházení s vodou vcelku v krajině. Tady jde o zásobování obyvatelstva vodou.
Podle mě parlament nestihne přijmout ani jednu ze zmíněných norem, holt to zůstane jako inspirace pro příští volební období. Dříve či později však budou muset být zmíněné zákony přijaty. Klimatologové do budoucna předpokládají velký nedostatek vody, je tedy žádoucí, abychom si ji v zemi co nejvíce zabezpečili, protože téměř všechna voda z naší země odchází pryč. Jsme rozvodím Evropy, a proto musíme vodu, která u nás spadne, udržet doma co nejdéle.