Česká média hlasitě připomínají výročí pádu newyorských dvojčat před dvaceti lety. 11. září si však nejen pamětníci připomínají jako den, kdy fašistický puč zadusil chilský pokus zbavit se hegemonie domácího kapitálu a neomezené moci amerických korporací nad osudem chilské pracující třídy.
Tichá válka, „tichý Vietnam“ (jak situaci před pučem nazval v rozhovoru s Nikolajem Podgorným básník Pablo Neruda), explodovala 11. září 1973, kdy se armáda vedená generálem Augustem Pinochetem pokusila o puč, při kterém byl bombardován prezidentský palác, zahynul prezident Salvador Allende a stoupenci levicové politiky byli hromadně vězněni a popraveni. Terorem se bránily zájmy buržoazie – tak jako mnohokrát předtím i potom.
Antikomunisté rádi připomínají „zločiny komunismu“ v Československu. Měli by se však pečlivěji naučit historii, ne jen několik vyprázdněných frází, ne ohýbat historickou pravdu přes koleno. Chilská fašistická diktatura podporovaná USA, Velkou Británií (tj. i vzorem české pravice, premiérkou Thatcherovou – dokonce velmi aktivně i po Pinochetově politickém konci) má na svědomí desetitisíce mrtvých, kteří měli vykoupit údajnou ekonomickou stabilitu, která spočívala pouze v nárůstu bohatství bohatých, v represivní pojistce nedotknutelnosti jejich přebujelého majetku, kterého dosáhli sdíráním chilských pracujících.
Veřejně jsme již dávno sebekriticky zhodnotili ty konkrétní činy, které nevedly k obraně socialismu, k obraně lidové moci v naší zemi, ale které vedly pouze k užití zvůle a k nezákonnosti. Tyto jednotlivé činy byly potrestány tehdy a odmítnuty i později. Antikomunistická pravice neprošla žádnou sebereflexí, až tak hluboce se v ní nachází Pinochetova či Francova mentalita.
Pinochetův puč je mementem skutečné tváře novodobého fašismu, nástroje amerického imperialismu a obecně politickým nástrojem moci kapitálu, ať už národního nebo nadnárodního.
Kapitál bude vždy nepřítelem pracujících, kteří – spolu s jejich reprezentací- neubrání svá přirozená práva jen pomocí slov a přání. To je neoddiskutovatelná historická zkušenost.
Drastický konec Allendovy krátké vlády ukázal nesmyslnost politiky třetí cesty, soužití mezi kapitalismem a snahou o socialismus, nebezpečnou nesmyslnost vymýšlení stále nových a nových modelů „socialismu“, které opomíjejí zásadní změny pro socialismus nezbytné. Chyby personální politiky, nedůslednost ve změnách ekonomické základny a neschopnost čelit tlaku domácích kapitalistů a severoamerického impéria předurčila Allendův pád a promrhala hospodářskou pomoc a politickou podporu zemí socialistického tábora. Sociální reforma byla krátkodobým řešením, které vlastně nic neřešilo – jen poskytlo čas na přípravu fašistického puče. Slabá vůle vlády k revolučním změnám i k jejich obraně dovedla Chilany do mnohaleté fašistické diktatury.
Země svobody, jak pravice ráda nazývá Spojené státy americké, napomohla fašismu v Chile k moci. Pinochetova diktatura stála život 30 000 Chilanů. Je to desetkrát tolik, kolik bylo obětí pádu „dvojčat“. A přesto se o tomto výročí mlčí. Pokrytectví neoliberálních médií slaví nové vítězství, antikomunisté obhajobou Pinocheta dosáhli morálního dna již dávno.