Rozhovor Haló novin s Vladimírem Urbánkem, kandidátem KSČM ve volbách do Sněmovny v Olomouckém kraji
Nejste v politice žádným nováčkem, nicméně dovolte otázku: co vás motivuje k tomu, abyste se angažoval v KSČM?
V tomto mi cestu vytýčila jakási rodinná tradice. Vyrostl jsem v prostředí, které mě k tomu dovedlo. V době, kdy jsem se hledal, jsem se navíc spřátelil s Mílou Ransdorfem a tím to bylo již zcela jasné. Již pro mě nebylo jiné alternativy. Nebyla jiná skutečně levicová strana, jejíž program by mne více oslovoval.
Mohl byste říci, co vnímáte jako současné největší problémy Olomouckého kraje?
Problémy Olomouckého kraje - a to jistě nepřekvapí - jsou stejné jako všechny trápící celou republiku, všechny kraje. Z oblasti zdravotnictví je to zhoršující se dosažitelnost zdravotní péče ve smyslu nedostatku zubařů, obvodních lékařů, pediatrů. Tento problém výrazně narůstá směrem z centra na periferii. V oblasti např. přírody, zemědělství je to kůrovcová kalamita, která decimuje naše lesy, s tím souvisí nebezpečí pro odhalené plochy - odnos horních částí půdy. Úbytek půdy zastavováním je také výrazný a alarmující. KSČM se bohužel nepodařilo prosadit ochranu vody a půdy. Nebylo k tomu dostatek vůle ostatních. Teď před volbami najednou toto téma zdvihli další, kteří však mohli zasáhnout už v současném období a neudělali to, proč? Doprava pak je dalším velkým tématem. Nedaří se dostavět dálnici u Přerova, na to čekají nejen přerovští občané již desítky let. Dopravní spojení na sever kraje směrem na Jeseník je obzvláště v zimě velká výzva a zážitek. Nádherná oblast, kde je také již desetiletí vize tunelu pod Červenohorským sedlem.
Co byste chtěl v případě zvolení ve svém volebním obvodu změnit, s jakými prioritami jdete do voleb?
Chtěl bych, aby byli poslanci více vidět. Více vidět nemyslím chození na VIP akce, rauty a podobně, ale aby byli více v kontaktu se samosprávami, intenzivně komunikovali a věděli, kde v jejich obvodě »tlačí bota«. Mám bohužel z drtivé většiny poslanců pocit, že po zvolení se uhnízdí v tom pražském azylu a odtrhnou se od reality života lidí, kteří je na tu náročnou misi vyslali. Jejich cílem má být práce pro lidi, nikoliv dobře placený post s výhodami.
Prioritami ve zdravotnictví jsou pak zlepšení dostupnosti péče, tak jak jsem již zmínil. Rozšíření a zlepšení pohotovostní služby, především zubní. Není přeci možné na zubní pohotovosti vybavit pacienta léky a ať navštíví druhý den svého zubaře a ten to má vyřešit, když již dnes mnoho lidí svého zubaře nemá, protože prostě nejsou, pacienty neberou. A pak je tu náš dlouhodobý cíl, a to snížení počtu zdravotních pojišťoven.
Využil byste ve Sněmovně své zkušenosti z komunální politiky?
Je pravdou, že jsem byl po tři volební období zastupitelem Olomouckého kraje a stále jsem zastupitelem svého rodného města Uničova. Snad tedy jakési zkušenosti mám v jednání s úřady, politickými oponenty. Do jaké míry je však tato zkušenost uplatnitelná ve vysoké politice netuším. Věřím však, že bych se díky tomu byl schopen daleko lépe a rychleji zorientovat, než úplný nováček.
Profesně je vám blízká oblast zdravotnictví a sociálních služeb, jaká témata byste chtěl jako poslanec nastolit?
Částečně jsem odpověděl dříve, trápí mě snižující se dosažitelnost péče. Dlouhodobě mě trápila také úroveň povědomí o práci středního zdravotnického a nižšího zdravotnického personálu. To je jedno z mála pozitiv, která změnila covidová problematika. Možné téma, které bych rád zdvihl, je oblast prevence, která je v současnosti hodně opomíjena. Přitom víme, že jedna koruna do oblasti prevence generuje v budoucnu až čtyři koruny úspor v nákladech na zdravotní péči. Některé statistiky udávají i více.
V průzkumech veřejného mínění se Poslanecká sněmovna umísťuje na nejnižších příčkách žebříčku důvěryhodnosti, co je podle vašeho názoru příčinou a jak to změnit?
Je velmi zvláštní, že v jakémsi žebříčku úcty se na vrcholu umisťují lékaři, kterých je v Poslanecké sněmovně řada. A pak se z nich stanou poslanci a jsou v tom pomyslném žebříčku ihned na spodních patrech. Myslím si, že je to právě těmi problémy, které jsem už zmínil. Odtrženost od života, zviditelnění politiků, kteří jsou hodně slyšet, ale rozhodně nejsou vzorem slušnosti, morálky. Ti slušní nejsou příliš vidět, nejsou až tolik mediálně zajímavými. Chybějí tam osobnosti. Koho si lidé vybaví: Flákance Volného, jeho bývalého šéfa Okamuru, a pár předsedů stran či hnutí. Slušnost se vytratila a nenosí se, je vnímána jako slabost.