Byla to zvláštní, nespravedlivá imperiální válka od samého počátku (1935) a vím, že nemá kulaté výročí. Stala se předehrou k o rok následující občanské válce. Fašistická Itálie a její Benito Mussolini se - opilí mocí - jali naplňovat sen vzkříšení Římské říše. Mnoho volného místa v tehdejším světě nezbývalo a rozhodující, doslova »lví« podíl koloniálních panství se soustředil do rukou Anglie, Francie, Portugalska a Belgie. Španělsko bylo v tomto směru dávno za svým horizontem. Navíc se na svět drala průmyslová velmoc s ostruhami první světové války, USA, a jako protipól v tomto meziválečném období stál první stát dělníků a rolníků - Sovětský svaz. Benito Mussolini zoufale potřeboval něco, co rozšíří jak územní vliv, tak surovinové zdroje, semkne italský národ a oslní Hitlera, relativně krátce panujícího fašistického diktátora nacistického Německa.
Mussoliniho zrak a pohled jeho generálů na Habeš nepadl náhodou. Itálie se ji již jednou snažila podmanit, ale 1. března roku 1896 byla italská soldateska na hlavu poražena u Aduy etiopským císařem Menelikem II. Roku 1922 byla Etiopie po úspěšném přijímacím řízení přijata za člena Společnosti národů a roku 1930 se jejím císařem stal Haile Selassie.
Mussolini, rozhodnut odčinit porážku u Aduy, se musel vypořádat se Společností národů, postoji Anglie a Francie, protože přece jen se chystal útočit na stát mezinárodně uznaný, a navíc z velké části křesťanský. Když nabyl jistotu, že nepřijde ze strany stávajících velmocí vojenský odpor či výrazná vojenská pomoc Etiopii, tak si 1. února 1935 velitel Emilio De Bono vyslechl od Mussoliniho jednoznačné prohlášení: »Napadneme je!« A již 23. února 1935 bylo vypraveno prvních 100 tisíc italských vojáků do Eritrejského a Italského Somálska. Etiopie již 8. března 1935 požadovala mezinárodní arbitráž a prostřednictvím Společnosti národů oznamovala světu ohrožení své země. I když ženevská společnost svolala zvláštní jednání a jmenovala pět arbitrů pro italsko-etiopskou krizi, haagské jednání zástupců Itálie a Etiopie skončilo neúspěšně.
Je s podivem, jak se dějiny a přístupy imperialistických mocností opakují tehdy i dnes. Jak jsou falešné a vrhají »svými úmysly« celé národy do beznaděje válečných zvěrstev. Anglie prostě vyhlásila embargo na dodávku zbraní jak Itálii, tak ale i Etiopii. Francie a Anglie nabízely na úkor Etiopie ústupky. Itálie je nepřijímala. Mně to připomíná mnichovský diktát až velice živě…
Císař Haile Selassie I. vyhlásil v bezvýchodné situaci 28. září 1935 částečnou mobilizaci, která začínala slovy: »Každý, kdo unese oštěp«, a pokračovala: »Všichni hoši, kteří jsou dost silní, aby unesli oštěp, a všichni mužové ostatní buďtež posláni do Addis Abeby či rovnou do místa bojů! Vyňati jsou jen ti, kdož nemohou chodit a nejsou schopni unést svůj oštěp, dále muži zcela slepí.«
A 3. října 1935 více než stotisícové italské uskupení, doplněné o domorodé vojáky askari, zaútočilo na Etiopii z Italské Eritreje. Další síly vzápětí nachystaly útok i Italského Somálska. Pátého října padlo pohraniční město Adigrat, 6. října slavná Adua a až 7. října Společenství národů liknavě konstatovalo, že se Itálie dopustila agrese a také přijalo plán hospodářských sankcí - rovněž proti Etiopii, který měl 18. října vstoupit v platnost. Již 15. října italská fašistická soldateska obsadila posvátné město Askum a po skončení války z něj uloupila obří obelisk. A jen dva státy našly na celém světě odvahu místo řečí a slov - je to i nesplacený dluh Kominterny. Švédsko, jehož vojáci tvořili jádro osobní gardy císaře Etiopie, a pak Československo dodávkami alespoň munice a ručních palných zbraní. Než se ostře proti postavila Belgie, neboť Etiopie byla v obchodních zájmech jejích koncernů i zbrojařských. Fakticky tak pomohla Itálii.
Nebyl by to však svět imperialismu se svými falešnými pravidly her na válku a mír. Etiopii v nerovném boji pomáhala i řada dobrovolníků, z nichž jeden Čech, Adolf Parlesák, se nejenže stal osobním přítelem a vojenským poradcem Rasse Kassy, druhé nejdůležitější osoby etiopské vlády.
Počátkem března po zdolání hor Amba Ardadam a vítězné druhé bitvě o Tebuen, po nasazení konvencemi zakázaných bojových plynů, Etiopie podlehla. Posledním vlakem císař opouštěl svou zemi 2. května 1936 do francouzského Džibuti.
Chudá Etiopie zkrátka svedla osmiměsíční úspěšnou obranu své země proti mnohonásobné přesile vojáků, zbraní, letadel a skryté podpoře Itálie Anglií i Francií. Válka jí přinesla nezměrné utrpení. Italům okamžik vítězství a stále víc a více problémů, protože partyzánský odpor proti okupantům nikdy neustal.
Krvavá předehra kvůli licoměrné politice Společnosti národů po pár měsících způsobila krvavé drama občanské války ve Španělsku. Ale to už sílí německý zbrojní průmysl a schyluje se k daleko dramatičtějšímu dějství.
Nesmíme tak zapomínat ani na tyto války, jež předcházely druhé světové válce. Právě proto nesmíme zapomínat na snahy formovat autoritářské skupiny, buňky, provokace antikomunismu, rasové nesnášenlivosti. Jen tak zabráníme hrozbě nového fašismu a válkám.