Rozhovor se sociologem Janem Klánem, kandidátem KSČM do Sněmovny ve Středočeském kraji
KSČM má pro volby do Sněmovny program pod názvem Šance na nový začátek. Co byste z něj vyzdvihl?
Z programu bych zdůraznil zejména oblast ochrany přírody a rovněž problematiku zdanění nejbohatších lidí. Pokud se podíváme na problém ochrany životního prostředí, tak toto téma bude nesmírně aktuální i v budoucnu, protože je jasné, že existuje globální oteplování. Nebudeme nyní rozebírat, zda za něj může člověk, nebo zda jej vytváří planeta v rámci svých period. Ať je to tak, nebo onak, tak tento problém zde reálně existuje a je nutné s ním pracovat. Jedná se o velice významné riziko, které zasáhne úplně každého, a to kdekoliv na světě.
V rámci naší republiky půjde hlavně o to, zda omezovat těžbu hnědého uhlí, nebo nikoliv. S tím souvisí i fakt, že pokud by k útlumu skutečně došlo, tak tento zdroj musíme nějak nahradit, protože většinu elektrické energie získáváme právě z uhlí. V programu KSČM máme řešení v dalším rozvoji jaderné energetiky a obnovitelných zdrojů. Vše musí být ale bez ideologických hrátek, které chtějí už dopředu vyloučit země, jež jsou na špičkové úrovni v jaderných technologiích, z výběrového řízení.
Co se týká zdanění nejbohatších lidí, tak nejdůležitější jsou v této oblasti dvě věci: zavedení progresivního zdanění a miliardářská daň. Někteří se této věci bojí, ale když po zdanění volají i samotní miliardáři na pověstném Západě, tak proč to nezavést i u nás?
S čím jste vy osobně vstoupil do volebního klání?
Sám jsem se zaměřil například na problematiku neustále rozbitých silnic, což je problém, který je nutné co nejrychleji řešit. Jde o to, přesunout těžkou nákladní dopravu zpět na železnici.
Poté jsem se zaměřil právě i na prosazování dostavby Jaderné elektrárny Dukovany klidně Ruskem nebo Čínou, protože jsou to velmoci, které mají špičkový jaderný vývoj a výzkum. Na rozdíl od USA a jejich společnosti Westinghouse, která se topí v dluzích.
V neposlední řadě jsem se zaměřil na vystoupení naší republiky z vojenského paktu NATO, kde jsem navrhl, abychom přestali platit ročně 600 milionů na provoz tohoto nebezpečného paktu, a takto ušetřené peníze jsme raději investovali tady doma například do výstavby obecních bytů nebo oprav silnic. Nechť nás za neplacení z tohoto paktu vyloučí, a pokud by k vyloučení nedošlo, tak bychom měli vyvolat referendum o vystoupení.
Témat je opravdu hodně a jsem rád, že KSČM tyto věci shrnula do pěti základních priorit, které jsou dále rozvinuty ve volebním programu. Tedy: 1. Pomoc potřebným, zdanit bohaté, 2. Péče o děti, 3. Příroda a životní prostředí, 4. Právo na důstojný život, 5. Podmínky pro život v bezpečí.
V poslaneckých lavicích jste již zasedal v letech 2010–2017. Pokud vím, zabýval jste se ve velké míře veřejnou správou. Tehdy se uvažovalo o její reformě. Myslíte, že tato otázka je stále aktuální?
Reforma státní správy je nutností. Když se totiž podíváme na to, jak se společnost vyvinula za posledních více jak 10 let, tak zjistíme, že razantním způsobem pokročila digitalizace, a tomu je nutné se přizpůsobit. Domnívám se, že se v našich podmínkách o digitální státní správě pořád jen mluví, ale nic se nedělá. Pořád na úřady musíte chodit fyzicky a vzdálená správa je poměrně značný problém. Vůbec se tedy nenaplňuje podstatné: úřady mají obíhat data, a nikoliv občané. Stačí se podívat na to, jak dlouho trvalo propojit v jedné budově registr řidičů s registrem obyvatel. Když jste se kdysi šel vyfotit na občanský průkaz, tak vás vyfotili na místě, ale na řidičský průkaz jste musel přinést klasickou fotografii. To už dnes konečně neplatí, ale trvalo to mnoho let.
Tím to ale zdaleka nekončí, protože ve státní správě je mnoho kostlivců. Nastíníme si zde dva problémy. Prvním problémem je územní uspořádání státní správy. Do roku 2000 zde byla existence okresních úřadů, které byly posléze zrušeny a nahrazeny krajským zřízením. Tímto krokem se ale státní správa oddálila lidem více než v dobách existence okresů. Ty totiž byly v rámci správy lidem mnohem blíže. Navíc se musíme podívat na to, že i v současné době byly okresy sice zrušeny, ale mnoho agendy zde zůstalo – například matriky nebo stavební úřady, navíc existují obce s rozšířenou působností. Ty kopírují příslušné okresy. Už z tohoto důvodu by bylo vhodné veřejnou správu reformovat, protože zde máme určitou dvojkolejnost, kdy se některé věci řeší na úrovni kraje a další na úrovni úřadů v rámci okresů.
S tím úzce souvisí druhý problém, a tím je snaha pravicových politických stran zrušit některé stavební úřady. Proti tomu jsem se zásadně postavil, protože si neumím představit, že by na některých větších obcích nebyl stavební úřad, kde sedí úředník s místní znalostí. Představte si, kdyby došlo ke zrušení a poté by o dané věci rozhodoval úředník někde ve vzdáleném městě, který nezná dané místo (krom toho, že je na mapě). Navíc by pro různá povolení musel člověk jezdit daleko, když nemáme rozvinutou digitální státní správu, a to by jej stálo čas i peníze. K tomu by se přidala nutnost mobility úředníka, který by se do dané lokality musel vypravit vozem. Vznikly by tak další náklady a ve své podstatě by se zrušením nic neušetřilo.
Reforma veřejné správy je vždy nutná, protože se společnost pořád vyvíjí a modernizuje. Tomu se musí všichni přizpůsobit, aby státní správa byla efektivní pro lidi a nebyl to byrokratický moloch. Osobně vidím budoucnost v její digitalizaci, ale v přechodném období musí existovat různé modifikace, protože mnoho lidí neumí využívat datovou schránku.
Na druhou stranu musím říci, že tuto věc částečně urychlila probíhající pandemie koronaviru. V době lockdownů jsme se naučili používat digitální technologie a úřady se rovněž posunuly tímto směrem, což je velice dobře.
Rekonstrukce státu v minulosti prosazovala takzvaný registr smluv jako vše řešící protikorupční opatření. Ten se stal skutečností. Jaké jsou s ním zkušenosti a jak naplnil očekávání?
Iniciativa Rekonstrukce státu, která byla (a možná stále je) horečně dotována panem Jančurou, pánem, jenž vlastní společnost RegioJet, měla ve svých bohulibých návrzích i služební zákon, registr smluv, konec trafiky ve státních firmách atd. Moc dobře se na to pamatuji. Jejich návrhy zákonů měly snížit míru korupce v naší zemi. Nejsem si úplně jistý, zda k tomu došlo, protože dle posledních sociologických dat společnosti Median z bleskového průzkumu pro Český rozhlas z června 2021 více jak 60 procent dotázaných uvedlo, že je pro ně důležité, aby politická strana uměla bojovat proti korupci. Z toho plyne, že zákony, které se tvářily jako protikorupční, korupci nijak neeliminovaly nebo to alespoň není vidět.
Vraťme se ale zpět k registru smluv. Za ten bojovalo mnoho lidí, stejně i politických stran a poté soukromý sektor, protože chtěl nahlížet do smluv, které uzavírá stát. Prý když bude vidět, jak stát hospodaří, tak se všechno vyřeší, ale bohužel nevyřešilo. Kdysi jsem registr smluv nazval nástrojem kapitalistické konkurence na oslabení státem vlastněných podniků. Nic jiného to není. Nepopírám fakt, že se každý občan může podívat do onoho registru a vidět například, jak jeho obec hospodaří a které smlouvy má uzavřeny. To bych ještě bral, ale nesmím tím nikoho ohrozit.
Dle mého názoru je mnohem důležitější zákon o finanční kontrole, kde mohu dopředu vědět, co se bude uzavírat a jakým způsobem. To znamená, že se jedná o kontrolu ex ante (tedy dopředu, před zahájením daného úkonu).
Registr smluv je kontrolou ex post (po ukončení dané akce – v tomto případě po uzavření smlouvy). Argument pro jeho zavedení byl ten, aby se jasně ukázalo, kde se mrhá státními prostředky, a jelikož se uzavřená smlouva posléze objeví v registru, tak si všichni dají pozor.
Opravdu si všichni dávají pozor? Nejsem si tím úplně jistý, protože určitě najdeme různé smlouvy, kde se nám třeba nezdá částka. Jenže jak může laik poznat, že je daná zakázka předražená? Kdo to určí? Média, novináři, soukromý sektor?
S tím souvisí i fakt, že soukromý sektor například tlačil – a jak pozoruji, tak stále tlačí přes pravicové politické strany – na to, aby se v registru smluv objevily smlouvy například Budvaru. Proč asi? Nejde o korupci, ale o likvidaci státem vlastněného pivovaru, soukromý sektor se už na tuto kořist klepe. A k tomu nesmí dojít, protože všechny státem vlastněné společnosti odevzdávají část zisku do státního rozpočtu.
Na tomto příkladu můžeme vidět, proč soukromý sektor tolik tlačil na to, aby do registru smluv spadaly i státní firmy – byly by totiž před konkurencí oslabeny už tím, že by musely do registru vložit uzavřené smlouvy, ale soukromý sektor to dělat nemusí. Z toho plyne, že v registru by z logiky věci měly být všechny smlouvy – tedy i soukromých firem. Je zajímavé, že podporovatelům registru smluv a jiným bojovníkům proti korupci nevadí, že na našem území fúzují různé pivovarnické společnosti a náš stát z toho nemá ani korunu? Tohle tvrdým bojovníkům proti korupci skutečně nevadí?
Vzděláním jste sociolog, v jakém světle vidíte současné průzkumy veřejného mínění? Proč se například předvolební průzkumy jednotlivých společností tolik liší?
Zajímavá otázka. Na úvod si musíme říci, že dnešní sociologické průzkumy jsou na jednu stranu velice propracované, ale mnohdy spíše realitu ovlivňují, než odrážejí. Osobně tomu říkám amerikanizace sociologických výzkumů, protože se jich nejvíce objevuje právě před různými volbami. Nejmarkantnější je to při zjišťování volebních preferencí. Můžeme pozorovat, jak se preference jednotlivých politických stran mění v průběhu času. Lze vidět, jak sociologické výzkumy každé agentuře vycházejí jinak. To pak vede k tvrzení některých politiků, že si někdo ten či onen výzkum kupuje, aby byl jeho obraz lepší. V některých fázích tomu tak může být, a to zejména ve chvíli, kdy se na »trhu« objeví naprosto nová a neznámá sociologická společnost. Zaběhnuté a renomované společnosti se k této taktice nesnižují, protože náplní jejich práce není výzkum volebních preferencí, ale výzkum trhu. Zjišťování volebních preferencí je pro ně »vedlejšákem«.
Nicméně můžeme i tak pozorovat, že se výstupy sociologických agentur liší v číslech – to způsobuje různá metodika. Jinak to v zásadě vychází všem pořád stejně. Neexistuje žádný velký výkyv ani v rámci statistické chyby. Již dnes tedy můžeme odhadnout, kdo bude vítězem voleb a kdo bude balancovat na hranici volitelnosti. Otázkou spíš bude, jaký elektorát přijde k volbám a jaká bude volební účast. Jak se říká: nejpřesnějším sociologickým výzkumem jsou finální data z volebních místností a na ně se jako sociolog těším nejvíce.
Podle čeho se dnes voliči převážně rozhodují, komu dát svůj hlas?
Ve společnosti existují dva typy voličů. První skupinu tvoří ti, kdo pořád volí jednu a tu samou stranu – jedná se o pevného, jádrového voliče. Tato skupina voličů je jasná a politické strany se na ni mohou vždycky spolehnout. Pak je zde druhá skupina voličů – přelétaví voliči. Tedy ti, kteří někdy volí opakovaně jednu stranu, ale může se stát, že se posléze od ní odkloní (třeba po nějakém skandálu) a volí někoho jiného. Troufnu si tvrdit, že to budou právě tihle voliči, kteří letošní volby rozhodnou.
Samozřejmě zde bude hrát významnou roli chování prvovoličů a lidí, kteří se narodili po roce 1990. Právě u nich můžeme pozorovat politickou nestálost. Mnoho z nich se rozhoduje kupříkladu podle toho, co která strana nabízí ve svém programu. Zda je tam dost sociální oblasti, zdanění nejbohatších a problematika bydlení, která je dnes tak aktuální.
Určitou roli zde bude hrát i strach z neznámého – tedy budoucnosti, která je nejistá více než kdykoliv předtím, a to kvůli probíhající pandemii. Lidé se bojí, mají strach, odmítají třeba dodržovat různá opatření a na to hrají rovněž určité politické strany.
Hlavním faktorem je strach umocněný neznámem. Dost mi to připomíná 30. léta 20. století, kdy byl rovněž ve společnosti strach a neznámo, které bylo způsobeno krizí z roku 1929. Kam to všechno vedlo, známe všichni. Lidé by si měli uvědomit, že zkratkovitá řešení – například všechno odmítám a nic nebudu dodržovat v rámci boje proti pandemii, vedou jen k tomu, že budou narůstat mrtví. Dnes nemusí docházet k nějakým válečným konfliktům. Stát zcela jistě dokáže zkolabovat i pod tlakem neviditelného nepřítele a jeho nekontrolovatelného šíření – nepřítelem je v tomto případě virus. Lidé se tedy budou v letošních volbách rozhodovat i podle toho, co která strana nabízí v rámci boje proti koronaviru.
Jak se vám jeví současná politická kultura ve společnosti?
Do politického boje nám čím dál více vstupují jednak konspirační teorie, polopravdy a poté fake news, které se často šíří po sociálních sítích a lidé jim věří. Od toho se posléze odvíjí i politická kultura, která se spíš stala bojem polopravd než samotných pravd. Navíc celkový úpadek je více než znatelný.
V samotné Poslanecké sněmovně došlo k nárůstu vulgárnosti a násilí, které nemají obdoby. Všichni jsme si mysleli, že za Mirka Kalouska a Davida Ratha to bylo vulgární, ale to, co se odehrává nyní, je úpadek demokracie. Tu si totiž někteří vykládají tak, že si mohou dělat, co chtějí. Do politiky patří slušnost, a nikoliv neslušnost. Můžeme si vynadat, ale věcně. Můžeme se pohádat, ale konstruktivně. Politika je o diskusi, a nikoliv o tom, že rozbiji řečnický pult, někomu budu chtít dát »flákanec« nebo být jinak agresivní. Ale poslední dobou si říkám, že ve společnosti narůstá násilí, takže vše je to odraz společnosti, ve které sice existují zákony, ale nikdo je moc nedodržuje, soudy sice soudí, ale mnohdy závažné případy nerozsoudí.
Tento stav věcí způsobila silně individualizovaná společnost ve spojení s konkurenčním kapitalismem bez kontrol a limitů. Chtělo by to zásadní reformu celého státu, ale nejdůležitější je začít od vymahatelnosti práva a zákonů, které musejí být napsány jasně i se sankcemi. Dokud se totiž mnozí lidé budou dovolávat práva, ale nebudou mít vůči němu žádnou povinnost, tak se přiblížíme k rozkladu státu, potažmo celé společnosti.