Stanislav Grospič: Inflace drtí životní úroveň

8. 10. 2021

Inflace vyskočila rychle, pro někoho, možná pro většinu obyvatel nečekaně. Některé politické síly z ní viní vládnoucí strany a hnutí, některé strkají hlavu do písku a jiné slibují, jak jí škrtnutím pera po volbách zbaví Českou republiku. Je třeba objektivně podotknout, že vysoké rozpočty posledních dvou let pomohly udržet zaměstnanost, a i když pomoc malým a středním podnikatelům a živnostníkům nebyla vždy dostatečná či plynula složitě byrokraticky, přeci jen zřejmě zabránila bezprostřednímu kolapsu. 
Jsem trochu skeptický, že to byla zásluha jen vládnoucího politického hnutí. Rovněž jsem skeptický ke kritickým připomínkám pravicových stran a slepenců, včetně Pirátů, neboť kdyby byly vyslyšeny nejen vládou, ale i ČNB, rozpočet a schodek by byl daleko dramatičtější. Budiž, říká se, že z cizího krev neteče. Teď ale v podobě inflace teče, a nemohu se ubránit dojmu, že nadnárodní řetězce, banky i podnikatelský sektor tak trochu do inflační spirály vtlačily i drobné podnikatele a živnostníky. 
Při inflaci bankovky ztrácejí charakter úvěrních peněz a stávají se ryze papírovými penězi, vydávanými státem (nemusí jít o opatření, k němuž sahají státy často za války). Stát je vydává tzv. cedulovou bankou (ČNB). Musí jich být vydáno tolik, kolik je třeba vzhledem k úhrnu cen obíhajícího zboží, k rychlosti oběhu, k množství vyrovnávajících se platů. 
Je potřeba zmínit i covid, který svět i naši republiku zaskočil nepřipravenou. Jen kolikrát jsme z úst pravice slyšeli slova o robustnosti našeho zdravotnického systému. Možná proto, že se zejména po roce 2008 podařilo zabránit jeho další likvidaci, dokázal on a zdravotníci v něm pracující spolu s ostatními složkami IZS zabránit nejhoršímu. 
Vrátím se však k dnešní nekontrolovatelné inflační spirále. Peníze se při inflaci znehodnocují, jejich kupní síla (tj. množství zboží, které lze koupit za peněžní jednotku) klesá! Vyrovnat by to šlo penězi zlatými, penězi krytými zlatými či devizovými rezervami rovněž krytými zlatem a drahými kovy, případně diamanty. 
Stojí za zmínku, že v USA byl zlatý standard zrušen za prezidenta Franklina D. Roosevelta koncem roku 1933. Období zlatého standardu bylo na svém vrcholu v letech 1871 až 1914. První světová válka vedla k jeho zhodnocení i inflační vlně. 
Rozpočet ČR (dvakrát 500 miliard korun v roce 2020, 2021 a 376,6 miliardy na rok 2022) je inflační. Inflace vyvlastňuje tzv. peněžní kapitalisty, znehodnocuje úspory, ožebračuje tzv. střádaly. Stoupá drahota životních potřeb. Toho jsme svědky v současné inflační vlně. Co je podstatné, je to útok na životní úroveň všech, i s vysoce průměrnými až relativně »průměrnými« příjmy.  
Pro úplnost – za Rašínovy vlády se první Československá republika vydala cestou deflace, tedy cestou zhodnocování peněžní jednotky. Podstata deflace ovšem netkví, jak se domnívají někteří přívrženci tzv. kvantitativní teorie, ve zmenšování úhrnu peněz. Její nejúčinnější metodou je záměrné zvedání kurzu měny vůči druhým měnám intervencemi na rozhodujících mezinárodních trzích, reálně »přiměřeně potřebné« hromadění zásob deviz, i případná půjčka v cizině. Ale přitom se opět vede generální útok na mzdy a platy s obehraným odůvodněním, že ceny životních potřeb poklesnou. Je pravdou, že pokles cen začíná ve velkoobchodu, a to nejprve v dováženém zboží a potom teprve postupně ve vnitřním trhu. Tedy i deflace takto znamená snížení reálných mezd, platů, důchodů a tím životní úrovně. Pro porovnání – po odkolkování peněz v roce 1919 byla masa oběživa v soukromých rukou snížena na polovinu. Ceny se však vůbec nehnuly. Tak tomu bylo i v roce 1920, 1921 a 1922. Ceny poklesly mnohem později a v mnohem menším měřítku, než o kolik byly sníženy reálné mzdy a platy.   
Jak tedy ze současné inflační spirály? Řešením by bylo, pokud bychom žili v ekonomice směřující k socialismu, opírajícímu se o státní a národní podniky jako rozhodující odvětví národního hospodářství. Jenže my 30 let žijeme v dravém kapitalismu. Banky jsou v soukromých rukou. Úspory oběživa uložené v peněžních ústavech jsou symbolické, banky s nimi prostě obchodují a úročí pro svůj soukromovlastnický zisk.   Úspory politiků jsou symbolické. Pokud však půjdou další úspory na úkor státních veřejných zaměstnanců, např. ve zdravotnictví, školství, u policistů či hasičů, pokračujeme slepou uličkou. 
Tedy možný je nákup hmotných rezerv, což odvisí od politiky cedulové banky, řečeno ČNB, a politiky vlády v nakládání s institutem státních dluhopisů. Pak promyšlená proinvestiční politika přinášející vyšší přidanou hodnotu. Rozumnou formou může být i regulace cen základních životních potřeb, například i regulace nájemného. Zásadní je také udržení si státní kontroly nad strategickými podniky národního hospodářství, nerostným bohatstvím, ale i třeba železnicí, vodními zdroji, energetikou. V určité míře a bez ohledu na tzv. kapitalistické nedotknutelné svaté podnikání, kdy se zisky kapitalizují v rukou soukromých vlastníků a ztráty privatizují mezi všechny občany bez ohledu na výši příjmů. Snad jen podotknu, že více než dvě třetiny zaměstnanců si o průměrném platu či mzdě mohou nechat zdát a obdobně o tzv. středovém mediánovém příjmu více než 55 procent zaměstnanců. To nehovořím záměrně o tragické situaci samoživitelů a seniorech, pro něž se tlakem KSČM podařilo po mnoha letech pravicových vlád prosadit valorizaci příjmů. Inflace dnes ukazuje, že to však nebude zdaleka stačit, nepřijdou-li i další opatření k překonání krize. Zkráceně – kapitalismus na rozdíl od socialismu nemá konečné řešení inflačních spirál. 
 

Autor: 
Stanislav GROSPIČ, místopředseda ÚV KSČM