Rozhovor Haló novin se Zdeňkem Hubkou, zootechnikem a zastupitelem Kralovic (KSČM)
Negativním rysem polistopadové doby je snižování stavu hospodářských zvířat v naší zemi, což ve svém důsledku vedlo k nesoběstačnosti v zásobování masem. Jaký je váš názor?
Ano, po roce 1989 došlo k výraznému poklesu stavů hospodářských zvířat a u prasat k němu i nadále dochází vlivem extrémně nízkých výkupních cen vepřového, které české firmy nemohou ustát. Nejvíce je pokles patrný právě u prasat, kde je úroveň naší soběstačnosti někde kolem 50 %. A to je třeba ještě připomenout, že spotřeba vepřového masa se za posledních 30 let snížila zhruba o 5 kg na obyvatele, u hovězího dokonce ze 30 kg na 10 kg!
Produkce drůbežích mas je na úrovni cca 40 % naší spotřeby a dále stagnuje. U hovězího masa sice produkujeme asi o 25 % více, než spotřebováváme, ale velkou část kvalitních jatečných zvířat vyvážíme zejména do sousedního Německa a Rakouska, odkud se nám vracejí mnohdy méně kvalitní potraviny s cizí přidanou hodnotou.
U mléka je situace obdobná. Velká část u nás nadojeného mléka se zpracuje v Německu a do hypermarketů se nám vracejí hotové potraviny.
Snížení stavů hospodářských zvířat, zejména skotu, má velký vliv na tvorbu krajiny a též na zadržování tolik potřebné vody v krajině. Vede ke snížení podílu pěstovaných víceletých pícnin, zejména jetelovin, které jsou výraznými zlepšovateli úrodnosti půdy.
Dřívější zemědělské podniky měly vyváženou rostlinnou a živočišnou výrobu, které se vzájemně doplňovaly. Jak to vlastně dnes vypadá v průměrném zemědělském podniku, co se týče struktury zemědělské výroby?
Dřívější zemědělské podniky, a to opravdu historicky, měly vyvážené zemědělství. To znamená, že racionálně provozovaly rostlinnou a živočišnou výrobu. Ono to ani jinak nešlo a sedláci si to uvědomovali. Rovněž za socialismu JZD a státní statky měly vyváženou produkci rostlinnou a živočišnou.
Víte, z dlouhodobého pohledu to ani jinak nelze. Úrodnost zemědělské půdy, která má a bude mít pro člověka zásadní význam, se zvyšuje pouze řádným hospodařením, tedy i tím, že ji dostatečně obohacujeme organickými hnojivy od hospodářských zvířat. Zemědělská půda a fotosyntéza budou na naší planetě vždy základem života.
V poslední době, zejména po transformaci zemědělství v 90. letech, vzniklo mnoho firem, které postavily zemědělské podnikání pouze na rostlinné výrobě. Ono je to celkově o mnoho jednodušší. Nemusíte investovat do staveb a technologií pro živočišnou výrobu a stále je nákladně udržovat v provozu, nepotřebujete shánět a vychovávat kvalifikovanou pracovní sílu a platit jí mzdu, ze které navíc odvedete státu daň. Velký vliv na snížení rozměru živočišné výroby měly rovněž nízké výkupní ceny za živočišné komodity a v určitém období i nejistý odbyt.
Musíme si však uvědomit, že v konečném důsledku to znamená vývoz surovin, protože takový zemědělec bez chovu zvířat vyváží svoji produkci, tj. obilí a semeno řepky, do sousedních zemí EU, kde dostane i vyšší cenu. Tam dojde ke zpracování na konečné výrobky s přidanou hodnotou, které se k nám v líbivých obalech vracejí na pulty hypermarketů.
A jak to chodí v podniku, kde pracujete?
Jsme firmou střední velikosti, která vznikla z bývalého JZD. V minulosti jsme chovali asi 300 prasnic k produkci selat a výrobě vepřového masa. Tato výroba každoročně značně ekonomicky podnik zatěžovala, až došlo před lety k jejímu utlumení.
Dnes pořád ještě chováme stádo holštýnských krav a produkujeme cca tři miliony litrů mléka, které se zpracovává v tuzemsku na sýr Akavi a ten je pak vyvážen do třetích zemí. Do chovu investujeme a chceme mléko produkovat i v budoucnu.
A ještě pro srovnání. Za léta mé zemědělské praxe jsem navštívil mnoho evropských farmářů. Vždy měli rostlinnou i živočišnou výrobu. Snad pouze pěstitelé speciálních plodin, sadaři, zelináři nechovali hospodářská zvířata. A nutno podotknout, že určitě dlouhodobě neprodělávali. Pomohl jim stát.
V každém rozhovoru s agrárními odborníky čteme kritiku na nesoběstačnost našeho státu v zemědělských komoditách. Jak vy vidíte tento problém? Vždyť potraviny jsou a vždy byly strategickou surovinou.
Potraviny jsou skutečně strategickou surovinou. Na to se dnes zapomíná zejména ve vyspělých částech světa, kde je jich dostatek, až přebytek.
Jak je to konkrétně se soběstačností u nás v ČR?
Například u masa jsme soběstační pouze u hovězího, kde - jak jsem již uvedl - zhruba čtvrtinu výroby vyvážíme. Ale opět z 90 % formou jatečného skotu, ne výrobků. Také je třeba říci, že je to i kvůli nízké spotřebě, která za 30 let poklesla ze 30 kg na 10 kg!
Rovněž více než spotřebujeme, vyrobíme mléka. Ale i u mléka vyvážíme surovinu ke zpracování. Vyvezeme v přepočtu cca 1,3 mld. litrů, z toho 725 mil. dělá syrové kravské mléko. Zpět dovezeme 1,1 mld. litrů, kde ale velká většina představuje hotové výrobky s přidanou hodnotou.
V případě vepřového a drůbežího masa jsme na tom hůře. Zkonzumujeme podstatně více, než sami vyrobíme. Vepřového vyrobíme cca 50 % naší spotřeby, drůbežího 60 %.
Doslova žalostná je situace u zeleniny a ovoce. Přestože spotřeba průměrného českého konzumenta je asi 90 kg, což je ve srovnání s okolní Evropou opravdu málo, velkou část musíme dovézt. Z tuzemské produkce pochází v průměru jednotlivých druhů pouze okolo 40 %!
Výrazný je dovoz tradičních českých plodin, jako je cibule, česnek, mrkev a zelí. Potom je cena mrkve mnohdy vyšší než cena banánů a jiného tropického ovoce.
Víte, používáme slova potravinová soběstačnost, ale je třeba používat i slova potravinová bezpečnost. Je to podobné jako u energií a třeba léků. V případě - já použiji spojení klidného světa - se to až tak moc neprojeví. Někdy pouze cenou a kvalitou. Téměř vždy se najde producent, který nám potraviny pro něho výhodně prodá, a náš český spotřebitel je v klidu, protože na pultech obchodů je potravin dostatek. Někdy jsou i levnější než tuzemské, ale to je většinou marketingová politika, výše podpory producenta v té které zemi nebo otázka kvality.
Ale pokud se svět jakkoliv zneklidní, politicky, vojensky nebo třeba pandemií, jako je tomu v současné době, pak jde skutečně o potravinovou bezpečnost státu.
Komunisté byli mezi těmi poslanci, kteří chtěli prosadit zákonem vyšší podíl českých potravin a zemědělských produktů v obchodních řetězcích, ale bylo to přelobbováno jinými zájmy. Jaký je váš názor?
Poslanci KSČM skutečně podpořili ve Sněmovně zákon o vyšším podílu českých potravin na pultech obchodních řetězců. Zákon ale vinou pravicových klubů neprošel. Já nevím, zda by to bylo účinné a zvýšilo to uplatnění českých potravin. Je pravda, že my již nemáme mnoho českých výrobců potravin. To je skutečnost. Většina velkých zpracovatelů potravin není již v českých rukou, takže by to mnohde bylo jen na oko. Daně z těchto potravin stejně putují jinam. Pouze zaměstnávají českou pracovní sílu.
Faktem na druhé straně je, že sousední Maďarsko přijalo již před více než 10 lety tzv. zákon o privátních výrobcích. V praxi to znamená, že pokud chce kterýkoliv obchod distribuovat, musí nechat potraviny v Maďarsku i vyrobit.
Já sám bych spíše podpořil cestu propagace českých potravin. Národ Čechů je zatím příliš málo hrdý na svoje zemědělce a svoje potraviny, a popravdě je pro něho důležitější cena než původ a kvalita. Český spotřebitel by se měl naučit jinak vybírat potraviny. Bylo by zdravější jak pro něj, tak pro přírodu a planetu, kdyby vybral do košíku v hypermarketu méně potravin, zato však kvalitních, někdy dražších, a začal nakupovat také u malých místních řezníků, pekařů a mlékařů.
Já sám jsem v minulosti při cestování Evropou sledoval se zálibou původ jednotlivých potravin při švédském stolu v hotelu. Byl jsem tím u kolegů znám. Mohu říci, že například ve Švýcarsku bylo devět z deseti potravin tuzemských. V případě Nizozemí a Rakouska osm, v Německu pak okolo sedmi. U nás je to opačné. Dnes již to nesleduji, ale změna nenastala.
Náš spotřebitel by měl být hrdý na našeho zemědělce a potravináře, a ten by mu měl naopak zaručit tu nejvyšší kvalitu. Ve starých zemích EU si dobře uvědomují, že nákupem vlastní potraviny podpoří nejen vlastního zemědělce, ale i vlastního zpracovatele, výrobce obalů, vlastního přepravce, továrnu na traktory, hnojiva, a hlavně místní krajinu. Tak je to podle mne správné a do budoucna jedině možné.
Selský rozum velí, že to, co se vyprodukuje v místě, je levnější a má menší uhlíkovou stopu. Jaké jsou možnosti místních producentů prodávat do maloobchodní sítě?
Máte pravdu, selský rozum tak velí, ale čím dál méně lidí ho poslouchá ke škodě nás všech i celé planety. Je to jistě výsledek dnešního přetechnizovaného světa, propojení planety a možnosti rychlého a relativně levného transportu zboží z jedné části světa na druhou. Říkáme tomu zajímavě globalizace.
Dříve byli lidé závislí na tom, co si vypěstovali sami doma či v blízkém okolí. Ale i nedávno za socialismu to tak také fungovalo. U každého většího města byla jatka s výrobou uzenin, mlékárna, která rovněž mléko z regionu zpracovala na výrobky, pivovar a podobně. Jatka svážela zvířata k porážce z určitého okruhu a zpětně dodávala maso a uzeniny. Náklady na přepravu byly tak minimální, čerstvost zaručena, a tak to fungovalo. Mimo jiné i lidé měli práci ve svém regionu a nemuseli dojíždět.
Dnes máme podíl dovozu na domácí spotřebě potravin cca 47 %. O český potravinový trh se dělí zahraniční nadnárodní řetězce, které investovaly miliardy do svých prodejních sítí, aby u nás mohly dlouhodobě působit. Pozice těchto řetězců je velmi silná.
Pouze menší část trhu zásobují naše české prodejny. Z našich řetězců např. skupina COOP, která je v českých rukou, má sice nejhustší síť, zhruba 2500 prodejen, a zaměstnává asi 13 tisíc zaměstnanců, ale co se obratu týká, je až na šestém místě za pěti zahraničními řetězci. Je to smutné a do budoucna velmi závažné. Předchozí vlády ODS a ČSSD umožnily výstavbu hypermarketů za velmi výhodných podmínek. Dnes máme dokonce prvenství v prodejní ploše na jednoho obyvatele. Předběhli jsme již i Maďarsko. Naše republika se tak jednoduše vzdala maloobchodu s potravinami, který je v každé době a za každého režimu lukrativní. V maloobchodu s potravinami se točí rychlé peníze, ale zisky plynou do zahraničí.
Já říkám, že je to v podstatě nevratný proces se všemi dopady na naše zemědělce, potravináře, a hlavně na spotřebitele. Zahraniční obchodní řetězce budou vždy upřednostňovat potraviny od svých producentů, to je logické a z jejich strany jistě správné. Nutí naše tuzemské dodavatele neférovými praktikami k platbě listovného, k dodávání akčního zboží pod nákladovou cenou apod. Toto jsou ale věci, které můžeme ošetřit legislativou, najde-li se k ní politická vůle.
Ještě přidám další argument: I z pohledu zdraví naší populace je důležité konzumovat české potraviny, které vyrostly na našich polích a v našich stájích z našich krmiv. My jsme s nimi po staletí spojeni a pro naše zdraví jsou nejprospěšnější. Naopak potraviny dovezené ze vzdálených míst světa pro nás geneticky nejsou tak využitelné. U mnohých dovezených potravin neznáme původ, kvalitu, neznáme, jak a čím byly konzervovány, aby přečkaly daleký transport, a jsou nám geneticky cizí. Důkazem toho je i ohromný nárůst alergií v posledních desetiletích.
Navíc transport potravin z jedné části světa na druhou a někdy stejného druhu potraviny opačným směrem vždy významně zatěžuje životní prostředí a zbytečně spotřebovává spoustu energie. To nemá se selským rozumem, který jste zmiňovala, opravdu nic společného. Navíc za léta praxe znám velmi dobře systém kontroly jakosti, který je uplatňován na českých výrobcích potravin a krmiv. Je propracovaný a velmi přísný.
Náklady rostou, zemědělcům rostou vstupy, na což si stěžovali například účastníci letošní Země živitelky. Ceny pečiva, masa, mléka porostou – ale kam až? To se nutně projeví do snížené životní úrovně mnoha rodin a občanů.
To bude velký problém. Sám z něj mám velké obavy. V poslední době hodně slyšíme o výrazném zdražení energií. U elektřiny již probíhají jednání s dodavateli, kde je patrné již nyní výrazné zvýšení cen. Podobné je to u nafty a benzinu, jejichž cena za poslední týdny také letí vzhůru. Navíc v období, kdy ji zemědělec spotřebovává nejvíce. Výrazně narostly i ceny hnojiv.
To se určitě promítne do celkových nákladů na zemědělské výrobky. V důsledku nárůstu cen železa, dřeva a ostatního stavebního materiálu letí vzhůru ceny za stavby pro zemědělce. Sám vidím, že bude velký problém nejen postavit novou stáj, ale i udržovat stávající.
Ceny potravin na pultech obchodů porostou skokově. Obávám se toho, že na ně obyčejný člověk nebude mít. Na prvním místě v rodinném rozpočtu bude uhradit nájem za bydlení, energii na teplo, vodu, léky a poplatky za děti ve školách. Až na dalším místě budou potraviny. To povede jednak k jejich nižší spotřebě a jednak k nákupu méně kvalitních laciných potravin, které na trhu budou žádanější. To vše je opak toho, co bychom chtěli. Lidé jsou zvyklí na určitý standard ve spotřebě potravin, a tak je prostě nahradí lacinějšími. Jistě se to v brzké době ukáže na zdravotním stavu populace.
Další, čeho se bojím, že takzvaný sociální smír budou nést právě zemědělci prvovýrobci. Jim se výroba, jak jsem již řekl, značně prodraží, ale aby potraviny na pultech byly prodejné, výkupní ceny zemědělcům se výrazně nezvýší. Povede to k tomu, že zemědělský podnik nebude mít na zvyšování mezd ani na investice do technologií, které by ušetřily pracovníky. Situace se získáváním nových kvalitních pracovníků, která již dnes není jednoduchá, se ještě výrazně zhorší.
A ještě jeden příklad. My jako zemědělci sice dostaneme 14 tisíc za tunu semene řepky, ale na druhé straně nakoupíme řepkový extrahovaný šrot za osm tisíc, a ne za 4,5 jako v minulosti. Ten potřebujeme pro kvalitní výživu dojných krav. Pokud pšenici dnes dokážeme prodat za 5,5 tisíce korun a takto bychom ji započetli do směsí pro holštýnky, museli bychom za litr mléka dostávat 12 korun, a ne současných devět.
Správně se ptáte, kam až to půjde, kde se to zastaví. Neumím vám na to odpovědět, sám se ptám.
Jak se obyvatelé venkovských částí ČR dívají na naši nesoběstačnost v potravinách. Napadlo mě, zda porovnávají situaci dříve a nyní.
Potravin v obchodech mají dostatek, kvalitu řeší málokdo, spíše je zajímá cena. Smutné je, že ti starší žijící na venkově si vše sami nakoupit nemohou, není kde. Jsou tak často odkázáni na dovoz z nákupních center ve městě. Jak jsem již zdůrazňoval, jedná se o obecný problém vyspělého světa. Potravin je přebytek a lidé si jich přestali vážit. V jiných částech světa to tak bohužel není.
Letos se zdá, že vody v krajině je dost, více pršelo, ale odborníci varují, že to je jen přechodný stav. Jak hodnotíte počiny státu ve věci zachování vody v krajině?
Nedostatek vody v krajině je dlouhodobý problém. V hlubších vrstvách voda chybí stále i přes letošní vyšší srážkový úhrn. Je to dáno jednak oteplováním krajiny, ale i způsobem hospodaření. Za obojím stojí člověk. Moderní rostlinná výroba tomu bohužel nepomáhá. Dřívější členitost krajiny, různorodost plodin, vyšší míra organické hmoty v půdě dokázaly povrchovou vodu lépe udržet. Ta se pak mohla pozvolna vsakovat i do spodních vrstev.
Dnešní způsob hospodaření není pro krajinu to nejlepší. Ale není to výtvor socialismu, jak mnozí argumentují. Jde o obecný trend odpovídající dnešnímu způsobu života. Mám projetu Evropu křížem krážem a v sousedních zemích kromě části Bavorska, Rakouska a Švýcarska jsou lány srovnatelné, mnohde ještě větší. Zkrátka lidí v zemědělství ubylo a ubývá, není to pro mladé populární odvětví, a celkově počet lidí jako strávníků roste a mají daleko větší nároky než před 70 lety. Potom nezbývá, než zcelit pole, koupit velké stroje a hospodařit. Jak jsem již řekl, pro přírodu to dobré není, ale v globalizovaném světě nevím, jak to změnit.
No a zpět k té vodě. Ke zlepšení situace je třeba pochopitelně podpora státu a krajů. Nejsem proti mokřadům, rybníkům a rybníčkům, ale osobně preferuji vodní nádrže malé i větší, ze kterých se dá voda pro člověka využít. Někdy jsme svědky odporu a protestů tzv. ochránců přírody proti těmto stavbám. A ještě dodám, že tak, jako jsem zdůraznil strategickou bezpečnost u potravin, platí to u vody dvojnásob.