ROZHOVOR Podle něj to začalo diletantským pokusem o palácový převrat. Notoricky známé jsou i vazby na stejné týpky, vynesené „katastrojkou“ v Moskvě. Palácové převraty punktovali nýmandi, nadržení dělat kariéru hlava nehlava. Spěchali, když se jim doneslo, že se připravuje seriózní generační obměna. Ta by tyto tuctové hochštaplery minula obloukem a oni to moc dobře věděli, vysvětluje Skála v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz.
V souvislosti se 17. listopadem, zkusme situaci u nás shrnout. Když Václav Havel říkal, že musí pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí, kdo tady šíří pravdu a kdo tady lže? Kdo šíří společenské smíření a kdo nenávist?
Nenávist tu šíří samolibá hrstka, která cítí v kostech, že jí ujíždí vlak. Pohrobci obskurní frašky pod monstrancemi „pravdolásky“. Byl to totiž jen slzný plyn. Clona kolosálního majetkového převratu. Když své zadání splnila, zůstala po ní jen slabomyslná říkanka. V parlamentních i prezidentských volbách prohrává se železnou pravidelností a na celé čáře. Ti, koho vynesla „from zero to hero“ v politice, to těžce nesou. Normálním lidem jsou pro smích, v médiích však hrají přesilovku. I dnes tak umí vyluzovat decibely, budící dojem bůhvíjaké síly. Opačný pól tvoří je sice nepoměrně početnější. Stále je to však v podstatě „mlčící většina“.
„Pravdoláska“ po sezóně už sama nemá co nabídnout. A tak bere hlavně role kádrováka a práskače na cizí objednávku. Komparsu honů na čarodějnice – tu domněle „pročínské“, onde zase „proruské“ atp. Je to i parádní kšeft. „Hybridní válečníci“ typu George Sorose své kaprály stimulovat umí. Rozpočty – i všelijaké „task forces“ – mají pro dané účely i příslušné ambasády. Randál na dálkový ovladač bere útokem právě „hodnoty“, do jejichž dresů se jeho gážisté hastroší. Až po respekt k výsledkům voleb, organizovaných podle všech liberálních kánonů. „Kavárna“ dává najevo, že se jím řídit nehodlá. A sama se pasuje na „elitu“, před níž ti, komu daly přednost milióny voličů, mají buď srazit kufry, nebo se rovnou pakovat. Ve jménu „demokracie“ napadá samy základy demokracie. Co jiného má takový švindl po ruce, než lež a nenávist?
Bývalý předseda SSM Vasil Mohorita tvrdil v rozhovoru pro Blesk, že byl jedním z lidí, který stál za změnou poměrů u nás a ve východním bloku. Že pracoval na tom, aby minulý režim skončil. Co si o tom myslíte, byla jeho role opravdu takto významná?
Vasil má smůlu, že očití svědci žijí a sklerózou zatím netrpí. O žádné velké cíle nešlo. Vasil chtěl prostě udělat díru do světa. A tak se pokaždé vezl na vlně, která zrovna brala vrch. Na sklonku 80. let mířila přesně opačně, než 15–20 let předtím. Hlubší programové zakotvení nemělo jedno ani druhé. A to i díky erudici, mělčí než Balaton u břehu. Byl to jen konjunkturální slalom. A ten umí na křižovatkách, kde jde o hodně, rozdupat víc porcelánu než každé skutečně zažité krédo.
Podle něj 17. listopad chystala jedna skupina vedení pod dohledem sovětských poradců (patrně s cílem svrhnout Jakeše a spol.). Ale pak se jim to kvůli masivní reakci lidí poněkud vymklo...
Že to začalo diletantským pokusem o palácový převrat, je notoricky známo. Stejně jako vazby těch amatérů na stejné týpky, vynesené „katastrojkou“. Důvody ke spěchu byly na obou stranách. Gorbačov se topil v dluzích. V Moskvě už nebyly k dostání ani sirky. O to víc vandroval po západních metropolích škemrat o další úvěry výměnou za dárky na cizí úkor. Nakonec handloval za pár miliard i celé země. Palácové převraty punktovali nýmandi, nadržení dělat kariéru hlava nehlava. Ti zase spěchali, když se jim doneslo, že se připravuje seriózní generační obměna. Ta by ty tuctové hochštaplery minula velkým obloukem. A oni to věděli moc dobře. Otázka stála na ostří nože: buď skutečná modernizace, nebo fanfarónská kapitulace. Nýmandi na to první neměli, pro vlastní kariéry však byli schopní úplně všeho. Lepší pimprlata si hráči v pozadí, inscenující Maltu místo Jalty, přát snad ani nemohli.
Jakeš (a také tehdejší ministr obrany) chtěli podle vyjádření Vasila Mohority listopadové demonstrace řešit čínskou cestou a poslat na ně armádu. Je to pravda, slyšel jste o tom?
Kdokoli byl tehdy „u dřezu“, je vůči podobným nesmyslům imunní. Pokud je přesto šíří i po 27 letech, nutně si koleduje o otázky hodně na tělo. Například zda neměl v idiotské habaďůře, inscenované za zády tehdejšího vedení země, prsty i on sám. Miloš Jakeš žádné silové řešení neprosazoval. A nebýt zákeřného podrazu s „mrtvým studentem“ na Národní třídě, k žádným mocenským zásahům by ani nebyl důvod. Ta špinavost spustila celé domino „dirty tricks“, následující hned nato. Miloše Jakeše to zaskočilo stejně jako 1,7 miliónu ostatních členů KSČ. Nakolik v té situaci obstálo politické a státní vedení země, je na jinou diskusi. Jen hříčkou brutální manipulace však byla i většinová veřejnost. Plebejská hospoda v tom má jasno už dávno.
Co se týče Václava Havla jako lídra, Mohorita si myslí, že se na jeho jméně (asi bez jeho vědomí) dohodli Američané se Sověty. Je to možné?
Do jaké míry se šejdíři z obou stran dohodli dopředu, vědí jen oni sami. Z té východní mám na mysli „Sověty“, a ne Sověty. Ti v uvozovkách už tehdy v Moskvě tahali za delší konec. O to víc hráli s lidmi, kteří je měli omylem stále za Sověty, skořápky. Takže je třeba agitovali za Dubčeka – aby ti, kdo ho v dobré víře zkoušeli prosadit, zjistili už za pár hodin, že „Sověti“ pokoutně straní variantě Havel. Kufr se z toho zvedá dodnes. Tak jako ze spousty jiných křiváren, kterých se tahle parta neštítila.
Potom dle Mohority nastoupila garnitura rudých ekonomů (Klaus a spol.), kteří dělali privatizaci jako v Rusku a se kterými Havel nic nezmohl. „O tom, že to bylo řízeno z Ruska, vůbec nepochybuji. A nepochybuji o tom, že to řídila KGB. A to proto, že věděla, že jim to nevyšlo, a že budou vládnout jinak,“ sdělil. Jak to vidíte vy?
Vasil by měl raději ke zpovědi, jak to od chvíle, kdy se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ, bylo s „privatizací“ majetku KSČ (a SSM jakbysmet). Kde skončily mraky peněz ze stranických příspěvků – při oněch 1,7 miliónech členů a 2–4 procentech z platu každého člena to byly značné sumy. Kam zmizely stovky obrazů, plastik i jiných artefaktů po stranických sekretariátech.
A také proč se jaktěživ neuplatnil argument, jenž asi leckoho šokuje. Drtivá většina krajských a okresních výborů KSČ sídlila desítky let ve velmi skromných prostorách. Lépe na tom byl i odštěpný závod kdejakých šroubáren. Nové stranické sekretariáty se začaly stavět až zhruba od poloviny 70. let. Některé sice možná opravdu zbytečně načančané, zato však za peníze z vlastních příspěvků. KSČ každý z nich hned po dokončení převáděla na stát. Vasil Mohorita a jeho svazáci, které si přivedl do čela stranické ekonomiky, je „vrátili všemu lidu“. Hájit kolektivní investice členů strany je nenapadlo.
Teď se zeptám na žhavou současnost. V USA vyhrál Donald Trump. Není paradoxní, že jako velmi bohatý podnikatel získal hlasy i řady zchudlých dělníků, na rozdíl od, na americké poměry, levicové kandidátky? A není něco podobného u nás s Andrejem Babišem?
Levicovější byl jen Bernie Sanders. „Killary“ prosazovala „strana války“ a sociálního darwinismu, pobuřujícího i svým „lidskoprávním“ žvaněním. Stává-li se magnetem těch, koho pracka trhu dusí nebo rovnou vyhazuje z kola, miliardářský cirkus, je to paradox všech paradoxů. Hlavně však žlutá karta všem, kdo ty, koho decimuje právo silnějšího, mají oslovit zleva.
Nečeká Evropu něco jako pravicová revoluce, že ve volbách začnou vyhrávat pravicoví radikálové? A je ohrožena existence Evropské unie?
Evropská unie páchá harakiri sama. Makají na tom její vlastní „elity“. Pravicová „revoluce“ je kočkopes, pro nějž má latina decentní obrat contradictio in adiecto. Šance má jen tam, kde stihla impotence síly levice. Kde ne a ne pochopit, že na ni lidé mají prostě jiný metr, než na všechny ostatní. Že od ní nečekají supliky k tomu, co právě sesmolil vládní ouřada, ale rozhodný boj za vymahatelná lidská práva. Ne v poloze platonických hesel, z nichž nikomu nenaskočí ani vráska, ale úderů na samy achilovky parazitního darebáctví.
Ti, co na takovou politiku nemají nervy, schopnosti nebo obojí dohromady, si to umí zdůvodnit hned dvěma kolosálními moudry. Prvé je variací na „realismus“ otce Kondelíka. Druhé na snaživost zřízence Wagenknechta, umravňujícího chudobinec v Poláčkově Okresním městě. Každého, kdo se jím vynucované poslušnosti vzepře, shazují jako vykopávku dogmat, z nichž padá naftalín. A sami ho tak úslužně předhodí na ránu mediím, majícím každou opozici, která to myslí vážně a ne jen naoko, znectít a umlčet v samém zárodku.
V řadách evropské levice – i radikálně demokratických sil jinde – to naštěstí začíná narážet na slibný odpor. Tím víc se každý, kdo to s pokrokem myslí vážně, může spolehnout, že po něm zkorumpované reprobedny půjdou jako roj vzteklých vos. Obnova levice, jež přijde s programem skutečné emancipace – a promluví jím z duše většiny – však alternativu nemá. Jinak nás pravicová „revoluce“ jako řemen mine jen zázrakem.
Na závěr se zeptám na návrh skupiny poslanců (jsou mezi nimi i komunisté), aby bylo trestné hanobení prezidenta. Je to podle vás správné?
Bylo to trestné za první republiky. A je to trestné i v řadě zemí, před nimiž právě ti, kdo proti navržené novele teatrálně brojí, lezou po břiše. Nejde přitom jen o hlavu státu. „Kavárna“ napadá výsledky regulérních voleb. Snaží se je zvrátit nátlakem, negujícím samy základy ústavního pořádku. Na to však příslušné paragrafy pamatují už teď. Zprávy tajných služeb se hemží fabulacemi o jakýchsi temných intrikách mocností, ležících na východ od nás. O tom, jak jsou tu demokratické normy atakovány přímo před očima, však mlčí jako hrob. Zakázal jim snad někdo konat podle zákona?
Oldřich Saban