Vánoční pohodou otřásla smutná zpráva. Dotloukla srdce desítek Alexandrovců. Zemřeli cestou tam, kde ruský voják drtí teroristické podsvětí. Stovky kondolencí proudí i z České republiky. Do ticha piety šplíchly i zvratky. Vane z nich koňská dávka sprostoty.
„Nebyly to žádné nevinné babičky na vánočních trzích,“ napsal na facebooku Jakub Janda, maskot „Evropských hodnot“ za všechny prachy
(hlavně od strany války). „V ruském letadle zemřeli převážně představitelé ruských ozbrojených sil na cestě do válečné zóny, ve které má ruská armáda na svědomí masívní a v poslední dekádě bezprecedentní vyvražďování civilistů ve stylu vyvražďování Čečenska. Západní svět, včetně jinak k Moskvě dost tolerantních Francouzů, mluví o válečných zločinech…Sami se rozhodli sloužit ruské vojenské mašinérii. Při její vojenské operaci zemřeli.“
Oválem zvlčilé nekrofilie cválá i Jaromír Štětina. Kdysi favorit sovětských území za sedmero západy. Teď zase flašinet diluviální pravice. Pohromu, z níž bodlo u srdce napříč spektrem, třísní zhovadilostí: „Alexandrovci jsou vojáci. Letěli do války. Ve válce lidé umírají. Byli osudem ušetřeni potupy tance na hrobech mrtvých z Aleppa. Těch mrtvých, které zabili jejich kolegové ve zbrani.“
Ta sprška urážek má umýt jiné pracky. Ty, co teror proti Sýrii sponzorují už přes pět let. A v zajetí panovačné mánie, že Asad musí jít!, by ji klidně nechaly krvácet i dalších pět. Ač ani jim neuniká, že Sýrii, zbavenou civilizované moci, okupuje fanatická genocida. Rusko do války vstoupilo, až když to začalo hrozit akutně. Na pozvání vlády, jež vzešla z legálních voleb. A nemít podporu většiny populace, proti tak bezprecedentní agresi by se zhroutila už dávno.
Dokud Aleppu vládl džihád, vraždění civilistů bylo zvratkometům šumafuk. Grimasou lidumilů se pitvoří, až když ta karta cizích služeb ztrácí i Aleppo. Jak proto, že jí ho bere Asad, co prý musí jít. Tak proto, že tím, kdo mu pomáhá lidem vrátit svobodu, je právě ruský voják. Pak je tu ovšem i důvod, který se v češtině tutlá. V Aleppu pod vládou teroru uvízly i desítky zahraničních instruktorů. V plastových pytlích i s prackami nad hlavou. Těch z absolutních monarchií v sousedství. Hlavně však z liberálních demokracií za sedmero horami. To in flagranti si žádá přehradný virvál. Kdo jiný smí šetřit hlasivky méně než týpky, ochotné krýt i zločiny čečenské mafie? Opičí lásku, již k ní planou, nezviklala ani komanda, vraždící ruské děti.
Tanec nad hroby mrtvých Alexandrovců je klíčem i k jinému tajemství. Ten dupák předvádí hvězdná pěchota, povolaná do boje proti ruské propagandě. Cirkusu, co klame šminkou i tělem. Dušičky, ochotné zobat z ruky, děsí hybridní válkou. Tajuplnými hackery, jimiž prý Hillary porazil Putin, a ne Trump. Pravé pozadí švindlu nevidí jen bílá hůl. Důvěra v majestát, co by rád šafářoval konci dějin, se hroutí. A s ním i v říkanky, jež nechal tlachat své jezinky.
Munice špuntovky, která jim zbyla, je prekérní. Pase po vnitřním nepříteli. Po spiklencích neamerické činnosti, na něž by ráda svedla své vlastní debakly a alotria. A právě tím si pořídila i cinknuté alibi pro chomout, jejž hodlá nasadit svobodě projevu. Onomu z lidských práv, s nímž stojí i padá nejvíc sametových tirád. Jezinkám pravdolásky otevřely vrátka právě ty.
Co že je zakázaným ovocem, se už ví. Co že má hřbitovní ticho, o niž té prohibici kráčí, vyplnit, však halila mlha. Je-li snad mustrem toho, co se smí, tanec nad hroby mrtvých umělců, hrozí nám rituální kastrace. Všeho, o čem je moderní civilizace.