Konec roku a začátek roku nového jsou vždy spojeny s bilancováním a plány jak dál. Ohňostroje dohořely, opojení vyprchalo a emoce odezněly, je čas na hlubší pohled na některé oblasti našeho života. Zdá se, že vše běží, jak má, ke své práci se již sešly i obě komory Parlamentu ČR, v Evropském parlamentu „brexit-nebrexit“ stále ještě sedí britští poslanci a zvolili jiného předsedu, Donald Trump má před nástupem do funkce, náš prezident pořád ještě neoznámil možnost své další kandidatury, přesto kandidátů přibylo…, televize pokračují v nekonečných seriálech – ale zdání klame.
Ono zdání se pokusím rozbít a vysvětlit na jednom naprosto konkrétním příkladu. Mám k tomu dost argumentů a více jako Jihočech než jen předseda KSČM, nejsilnější opoziční strany. Pivovarnictví v roce 2016 zaznamenalo dvě významně medializované události – mezi historicky největší finanční transakce patří prodej Plzeňského Prazdroje (a jeho pivovarů) a významnou událostí je i fakt, že na vlastní žádost skončil v Budějovickém Budvaru jeho jediný ředitel po r. 1990 Ing. Jiří Boček. Muž, který za 26 let ve funkci národního podniku zmnohonásobil jeho výrobu (v roce 1991 - 449 tis. hl, v roce 2015 více než 1,6 mil. hl piva…) a stejně dynamicky rozšířil export do desítek zahraničních zemí. J. Boček „přežil“ ve funkci více než dvě desítky nadřízených ministrů zemědělství, jelikož ministerstvo zemědělství je zřizovatelem tohoto národního podniku.
Zamyslet se nad oběma událostmi podrobněji vyžaduje ovšem silnější nervy
Skupina Plzeňského Prazdroje (včetně Gambrinusu, Velkopopovického Kozla a nošovického Radegastu) byla po roce 1990 privatizována pro stát velmi nevýhodným způsobem a následně i dodnes nevysvětlitelně prodána japonské skupině Nomura. Záměrně se nikdo nechtěl podrobněji zabývat faktem, že Nomura následně, v poměrně velmi krátké době, prodala celou skupinu jihoafrické společnosti SABMiller za téměř desetinásobnou cenu…(!), přičemž další cena, kterou nový vlastník – japonská skupina ASAHI - za Prazdroj a čtyři další prokazatelně menší i méně známé pivovary (polský Kompania Piwowarska, slovenský Topvar, maďarský Dreher a rumunský Ursus) zaplatila, byla opět téměř desetinásobně vyšší, než když Prazdroj získala SABMiller. Celý ani ne dvacetiletý obchodní pohyb by bylo možné vyjádřit i dvěma ciframi: od 2,5 miliardy k 197,3 miliardám…
Peníze jsou od toho, aby se kutálely, ale ty plzeňské naprosto spolehlivě minuly český státní rozpočet!
Dovolím si vypůjčit citaci jednoho z největších českých odborníků pivovarnictví, respektovaného odborníka a „ikonu“ českých sládků Ing. Josefa Krýsla, z jeho vyjádření koncem roku 2016: …“výnosy pivovaru končí někde v daňovém ráji. Kdybychom ty peníze měli, tak tu máme metro Bor–Lochotín (dvě protilehlé lidnaté městské čtvrtě – pozn. autora) a měli bychom tak „vypíglované“ město Plzeň, že by nám jej mohla půlka Evropy závidět...!“
Situace kolem Budějovického Budvaru,n. p.
Ta nebyla, možná až nápadně, na rozdíl od Prazdroje, tak mediálně klidná. Náš Českobudějovický pivovarnický poklad nebyl nikdy v ekonomickém mínusu, každoročně přispíval do státního rozpočtu, ze svého zisku si hradil jednotlivé modernizační investice, sbíral ocenění a zlaté medaile na prestižních světových přehlídkách piva a dokonce vítězil i ve většině známkoprávních sporů s největším světovým „obrem“ svého oboru ve světě. Přesto byly pivovar i jeho management často terčem značné kritiky a mnohdy i nevybíravých mediálních útoků. Bez problémů by to vydalo podklady na rozsáhlou odbornou studii o chování společnosti v období permanentního „krizového“ managementu.
Pro ilustraci musím uvést alespoň dva konkrétní příklady uplynulého roku
Rezignace ředitele na funkci byla oznámena na konci října, a přesto se více než 2,5 měsíce nedělo vůbec nic. Nejenže ministerstvo zemědělství nevyhlásilo podmínky a kritéria výběrového řízení, ale i sám ministr Jurečka mlčel a vyjádřil se až pro úterní MFD před pár dny. Hledá soukromou poradenskou firmu, která provede výběrové řízení. Tendr na výběr této firmy nezveřejnil v Obchodním věstníku (v rejstříku veřejných zakázek) a dodatečně to prý už nelze, protože výběrové řízení probíhá.
Sám ale témuž deníku ve stejném interview „konkrétní“ kritérium uvedl: …“jedním z požadavků, který bude muset nový ředitel splňovat, bude i znalost pivovarského oboru...“.
To je opravdu objev hodný ministra. Zda tou znalostí myslel pan ministr znalost vaření piva, jeho prodej a marketink jeho čepování nebo třeba jen pití či dokonce sommelierství, již neprozradil. Opravdu přesný požadavek! Kde je například požadavek kontinuity a znalosti konkrétního úspěšného pivovaru Budvar. Proč není využito mnoholetých zkušeností Ing. J. Bočka, který by byl určitě schopen jmenovat důstojné nástupce? Proč nemohlo výběrové řízení vyhlásit Ministerstvo zemědělství ČR, kde pracuje více než 700 zaměstnanců? Nemyslím si, že jsou všichni tak nekompetentní jako pan ministr. Podobných otázek se nabízí celá řada.
Druhý konkrétní příklad je z našeho prostředí Poslanecké sněmovny
Prakticky celé volební období od roku 2013 se zabýváme nesmyslným zákonem o registru smluv. I když je Budvar už jediným národním podnikem v České republice, byl zařazen, na rozdíl od svých konkurentů v odvětví pivovarnictví (Prazdroje, Staropramenu, Heinekenu, Svijan a dalších), do seznamu společností, které mají povinnost zveřejňovat své smlouvy v nově zřízeném registru, který je veřejně přístupný. Drzí solární baroni čerpající ze státního rozpočtu miliardy nemusí registrovat nic a Budvar n. p., který do státního rozpočtu přispívá, se ocitá bez ochrany v nejtvrdším konkurenčním boji. Opravdová „spravedlnost“. Na argumenty na nesmyslnost takového rozhodnutí, které snižuje konkurenceschopnost Budvaru, vytváří pro něj nerovné podmínky,atd. nereagovali ani zástupci vládní KDU-ČSL, která nadřízený rezort národního podniku řídí. Když se v září 2015 hlasovalo ve 3. čtení, hlasoval téměř celý klub KDU-ČSL pro tento zákon, kromě ministra zemědělství, který byl omluven. Když pak Senát ČR o dva měsíce později v roce 2015 vrátil zákon Poslanecké sněmovně (s doporučením, aby byl Budvar, resp. národní podnik vyřazen), přehlasovala Poslanecká sněmovna v listopadu 2015 „horní komoru“ opět s podporou lidovců, včetně předsedy Bělobrádka, ministr Jurečka „pro změnu“ znovu chyběl. O necelé dva měsíce jakoby „lidovci“ prozřeli a ministr Jurečka, místopředseda PS PČR Bartošek a poslanec Kúdela předložili v lednu 2016 Poslanecké sněmovně novelu zákona o registru smluv, která měla jediné ustanovení, vyřadit Budvar z této povinnosti. Projednávání se táhne další rok a naposledy, když se rozhodovalo hlasováním o přerušení (9. 12. 2016), hlasovali pro další odklad všichni tři předkladatelé novely z KDU-ČSL, tj. vládní strany, která mohla projednat svůj návrh ve vládní koalici a získat pro něj potřebnou podporu a celá záležitost mohla být dávno uzavřena.
Píšu tyto řádky i pod dojmem posledních vyjádření ministra zemědělství, který se opakovaně vyjádřil ve smyslu, že: “Budvar a České lesy by neměly ustrnout a měly by jít do ciziny“, doporučuje vedení českobudějovického pivovaru …“ investici do úplně nového pivovaru v zahraničí“…
Na otázku novináře v interview MF DNES doslova říká: …“Budvar by to financoval ze svého zisku nebo úvěry. Je možné také využít nástrojů České exportní banky.“ Budvar přitom v Českých Budějovicích připravuje investiční rozšíření svého areálu, které umožní zvýšení výroby až o 50 %, značka Budweiser Budvar je úzce územně vázaná na České Budějovice, jenom v tomto městě je ochranná známka místopisně celoevropsky a světově chráněna. Půjdu-li ve svém úvaze dál, proč tedy pan ministr a vláda neusilovali důrazněji o zpětné zakoupení Plzeňského Prazdroje, který jako desetkrát větší pivovar by přinesl do státního rozpočtu poměrně rychle desetinásobnou sumu. V ČR dnes zatím zůstávají jen finance za sociální a zdravotní pojištění odváděná za zaměstnance, část spotřební daně a hypoteticky je zvyšována kupní síla části obyvatel na Plzeňsku, Ostravsku a ve Středočeském kraji. „Vygenerovaný“ zisk směřuje dál zahraničním vlastníkům a akcionářům.
Zničit, rozebrat ale třeba i nepodporovat fungující domácí ekonomiku lze mnoha způsoby. „Šílenou“ dobu jsme již v první polovině devadesátých let zažili, rozdělila nevratně naši společnost a silně dodnes ovlivňuje nálady veřejnosti, která nevstřebala jednostrannost vztahů „bohatí a chudí“. Další pokračování si nemůže nikdo přát a je jedno, zda jde o Budvar nebo České lesy!