PŮLNOČNÍ ROZHOVOR „Evropská unie degeneruje,“ říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz historik Josef Skála. „Tím, že své krize ‚řeší‘ jen další nabobskou buzerací, si kope hrob. Integraci, v níž by se viděl normální člověk, dává šanci jen na úplně jiných základech,“ konstatuje.
Češi mají podle statistik malé platy. Zejména ve srovnání se Západem. Jsou snad líní, nešikovní? Čím to podle vás je?
Jsme faktickou kolonií. V srdci Evropy je to bizarní inovace. V tak podřízené pozici vůči cizímu kapitálu jsme nebyli ani za monarchie. České mozky a ruce nejsou o nic méně schopné než ty německé nebo americké. Máme naopak podstatně větší potence poradit si i v nečekaných situacích – sami a bez hnidopišských manuálů. Mockrát jsem to slyšel právě od byznysmenů i manažerů z Ameriky a Německa. Mizí-li rok co rok v cizině jen na dividendách až kolem celé desetiny HDP, ty stovky miliard musejí chybět někde jinde. O další stovky miliard ročně nás připravuje reexport vlastní produkce hlavně přes Německo. Zisk zůstává tam, nám se s bídou vracejí jen výrobní náklady. A tu a tam i miniaturní marže. To všechno je děsivá obžaloba privatizačního převratu.
Myslíte, že se většině lidí žije v naší zemi pohodlně a že mají dostatek všeho? Nyní vyšlo najevo po úmrtí výborné zpěvačky Věry Špinarové, že se jí v devadesátých letech nevedlo finančně příliš dobře. Takových bylo jistě mnohem více. Za Nečasovy vlády padaly nářky, že sociálně slabé lidi stát utiskuje. Je nyní stát štědrý na staré, nemocné, postižené, samoživitelky apod? Jakou náladu ve společnosti lze cítit? Věří lidé v budoucnost?
Většina lidí dala iluzím báječného „konce dějin“ vale už dávno. Nepříjemné věci – zvlášť nedají-li se markantněji změnit obratem – má však lidská psychika sklon z vědomí „vytěsnit“, řečeno s klasikem psychoanalýzy. Naše společnost se polarizuje v míře, jaká tu naposled byla počátkem minulého století. Hlady a přímo na ulici sice nikdo neumírá. Až třetí tisíciletí však pokřtilo i dřív neznámý pojem. Zní „pracující chudoba“. Týká se statisíců rodin. Je to nedůstojná existenční past. Rodí i spousty sociálních patologií. To, že se společnost rozpadla na „my“ a „oni“, tu sice není poprvé.
Dnes to má však i zcela existenční rozměr. Tím trpčí, že většina zazobanců pochází z praktik, které pošlapaly každou etiku i trestní paragrafy. O tom už pochybuje jen pár fanatiků a splachovacích týpků. Dnešní víra v budoucnost je jiná, než ta z let po válce či na prahu vědeckotechnické revoluce. Bývá vyhraněně osobní, a ne sdílená s ostatními. Své naděje upírá vlastně jen k tomu, jak se z toho, kam se člověk už dodrápal, nepropadnout níž. Vůně zítřka, kdy nastanou ještě mnohem hezčí poměry, se dnes jeví jako z jiného světa. Na téma, kam to spěje, to vysílá jasnou zprávu.
Politici EU oslavovali 60 výročí Římských smluv, jedněch ze zakládajících dokumentů EU. Je vlastně co oslavovat? Co byste jim řekl, kdyby vás na ty oslavy pozvali? Proč většina občanů v ČR nemá příliš kladný poměr k EU, i když, jak mnozí říkají, nám EU pomohla k prosperitě?
Důvody k oslavám mají jen „elity“ rozvalené v parazitní bavlnce. EU coby štědrý mecenáš je groteskní blud. Celková bilance „návratu do Evropy“ je skandálně ztrátová. Většina lidí cifry, které to dokládají, ani nezná. Že jsme za „chudé příbuzné“, na nichž se ti bohatší pohádkově balíkují, jim však už neuniká. Evropská unie degeneruje. Své krize „řeší“ jen další nabobskou buzerací. Právě tak reaguje i na „brexit“, který jí ukázal žlutou kartu. Touto cestou si kope hrob. Žádná jiná se nerýsuje ani v zárodku. Co z toho plyne, si nepřipouštějí jen tuctoví hochštapleři. Evropská integrace, v níž by se viděl normální člověk, má šanci jen na úplně jiných základech.
V prezidentských volbách je favoritem Miloš Zeman. I když on se tak podle svých slov necítí, a možná i proto ve svých výrocích ještě přitvrdil. Nejspíš již jistým účastníkem prezidentských voleb bude profesor Jiří Drahoš. Podle informací médií by mohl mít podporu nejen liberálních stran, ale i jmenovitě premiéra Sobotky a možná i části ČSSD. Je to ten kandidát, který bude s Milošem Zemanem soupeřit ve druhém kole? Nebo někdo vytáhne podle vás ještě někoho jiného z klobouku?
Profesor Drahoš je zřejmě první variantou, která se proti Miloši Zemanovi neztrapní. Otázkou zůstává, nakolik volič upřednostní muže vědy, který neměl, jak složit test z politiky. Dokáže promluvit z duše plebejské většiny? Jak vnímat sympatie, které mu projevuje katolická hierarchie? Nasadí za něj do boje mamon, který jí sype švindl „církevních restitucí“? Tím pozoruhodnější podívanou nabídne postoj ČSSD. Postaví-li se proti tomu, kdo ji do velké politiky vrátil, a skončí to fiaskem i tentokrát, sklidí jen další blamáž. Pokud však tomu, za kým bude stát pravice, krucifix a sponzoři „barevných revolucí“, pomůže až na Hrad, spáchá tím rituální harakiri. A právě to může nastražit past i profesoru Drahošovi. Se „sluníčkáři“ – a jejich řídícími oficíry za zády – by si fatálně ublížil. S úctyhodnou kariérou vědce by si to jistě nezasloužil.
Poslední dobou rozvířila politické vody slavná biatlonistka Gabriela Koukalová, která odmítla podat ruku šéfovi biatlonové federace a odmítla příště jet na závody do Ruska. Z důvodů ruského dopingu. Například Jakub Janda poznamenal, že přesně tak si představuje reprezentanta České republiky. Miloš Zeman Koukalovou nepodpořil. Co o tom soudíte vy? A jaký postoj vůči Rusku bychom asi měli zaujmout v dnešní době?
Názory homosexuálního pornoherce bere vážně jen svět, který ta „postmoderna“ ukájí. Být krásnou paní Gabrielou, najdu si způsob, jak se distancovat. Špičkoví sportovci si zaslouží velkorysou toleranci. Na vše, co vybočuje z jejich nabitého harmonogramu, jim zbývá jen minimum času i energie. Dopingové aféry se týkají spousty zemí. Ta, co se připisuje ruským sportovcům, trpí i značnou důkazní nouzí. „Prvním hybatelem“ je politika, a ne starost o fair play. Náš postoj k Rusku? Zná někdo jediný věrohodný důvod, proč by měl být jiný než k ostatním mocnostem? A neměl naopak přiměřeně zohlednit, kdo koho obkličuje zbraněmi až na jeho hranicích – a kdo nic takového nedělá? Kdo má na hrbu brutální války za „změnu režimu“ – a tím i migraci a teror napříč Evropou? A kdo tomu hazardu staví hráz, jak jen se dá?
V letošním roce je to 100 let od Velké říjnové socialistické revoluce. Co přinesla světu vláda komunistických stran? A co České republice, respektive tedy spíše Československu?
Nevyhrát tehdy Lenin, jen „zimním králem“ by zůstal i Kerenskij s partou svých „liberálních“ žvanilů. Moc by skončila v prackách řízků ze špiček carské generality. Bestiální kousky, jakým veleli za občanské války, pobuřovaly i západní intervenční armády. Lenin startoval Dekretem o míru. Všechny ostatní partaje hnaly zemi do války. Kolčak i další kondotiéři masakru proti Říjnové revoluci byli navíc pimprlaty ještě „omezenější suverenity“ než Jelcin naložený v lihu. Cílem intervence bylo rozporcovat Rusko na enklávy, o něž by se podělily cizí mocnosti. Jedinou silou, která se tomu dokázala postavit, byli bolševici. I proto Rudé armádě nakonec velela i víc než polovina důstojnického sboru samoděržaví.
Ponechme stranou, jakou šanci měla naše státní samostatnost, vyjít západním „elitám“ i tenhle plán. A zůstaňme jen u varianty, že by se Rusko zachovalo vcelku a vládl by mu asiatský despota z vůle oligarchů. Kdo by zlomil vaz nacismu? Snad tahle prohnilá satrapie? Co by to znamenalo pro nás, vypadlo z Heydricha natvrdo už v září 1941. Říjnová revoluce zachránila před genocidou i naši zemi. Poťouchlé „přepisování dějin“ na tom nic nezmění.
Původní plán zněl „Všechnu moc sovětům“. Střet o to, kudy dál, chtěl svést na půdě lidové samosprávy. Domino teroru spustil už letní puč generála Kornilova. Demokracii postavil mimo zákon. Ozbrojené povstání zůstalo poslední variantou teprve pak. Občanskou válku rozpoutal bílý teror. Ten, kdo ji vyhrál, zdědil Rusko s dřevěným rádlem. Změnil jej v atomovou velmoc. Takhle to shrnul Winston Churchill. Ódy na Rudou armádu psal, až když šlo o krk i Británii. Dřív, než ho dohnala vlastní slepota, chtěl ruskou revoluci „zardousit už v kolébce“.
Říjnová revoluce – to je i náš 9. květen a Jurij Gagarin a jaderný pat. Poměr sil, který umožnil emancipaci kolonií. Mezinárodní právo, jež staví mantinely „právu“ silnějšího. A také sociální stát lavírující vůči všemu, co lidem dal až socialismus. U nás je zbavil nouze a ponížení už pár let po válce. S právem na práci a zaručenou odměnu jim dal i vymahatelné sociální garance. Zadarmo jak i tu nejnáročnější zdravotní péči, tak přístup ke všem stupňům vzdělání. Imám „pravdy a lásky“ se nad „králíkárnami“ ofrňoval. Byl to však civilizační skok. Zvlášť pro ty, kdo předtím žili na pár čtverečních metrech. V barácích, co sice mívaly i vyšperkovanou fasádu, ale umyvadla a toalety jen „kolektivní“, protože na chodbě. Těch urážených „králíkáren“ se postavily dva miliony. Za pouhých třicet let. Bydlení stálo pětinu průměrného příjmu. S rukama volnýma, a ne v „náramcích“ hypotéky. Dnes ho v Praze mnohdy spolkne celý. A splátka hypotéky – celou průměrnou výplatu za 12 let.
Tu cestu lemují i věci, které se naším jménem stát neměly. Stavíme se k nim čelem. Bez zábran a už přes šedesát let. Tu čest a svědomí máme jen my. Ti, kdo šli pokroku po krku, se červenat neumějí. Neštítili se žádného darebáctví. Až po podvrhy připisující vlastizradu lidem, kteří se jí nedopustili. Ti, kdo je tehdejší moci zákeřně podsouvali, se ne a ne omluvit ani za to. Pavlač o všudypřítomné „totalitě“ ztrácí dech. Je načase. Privatizace zisků, co znárodňuje jen ztráty, rizika a náklady, se řítí do pasti. Na vlastním hřišti už řešení, jež bude trvale udržitelné, natož humánní, nenajde. Na dveře klepe radikální změna. Zády k tomu, co svět už polidšťovat dokázalo, zůstane jen furiantským sci-fi.